Nevím, kde se to v nich vzalo. Stále ode mě něco potřebují. Hlavně peníze. Nestačí jim můj důchod ani úspory, které se rychle tenčí. Dělají si zálusk i na můj domek!

Snažila jsem se jim dát všechno, jen aby se necílily ukřivděné a méněcenné oproti ostatním dětem ve třídě. Moje dvě holčičky totiž vyrůstaly bez otce, kterého jsem jim nedokázala opatřit. Pořídila jsem si je takřka na poslední chvíli.

Rozmazlili jsme je

Moji rodiče tenkrát s mým rozhodnutím nesouhlasili a s ničím mi nepomáhali. Prý, když jsem se tak rozhodla, musím nést následky. Přišlo mi to kruté, nechat mě po nocích pracovat a pak se starat o dvojčata. Alespoň že každá z mých dcer byla úplně jiná.

První tmavovlasá a veselá, pozitivní. A druhá blondýnka, tichá a taková jakoby zasmušilá. Možná právě proto se hezky doplňovaly a nikdy se nehádaly. Prarodiče se nechali obměkčit, až když šly holky do první třídy.

Přišli se na ně podívat a od té doby se z nich stali milující babi s dědou. Zahrnovali svoje vnučky vším, co je napadlo. Rozmazlovali je a mně to bylo příjemné.

Byla jsem milující babička

Čas utíkal rychle a jejich maturita mě nepříjemně překvapila. Vůbec mě nenapadlo, že obě děvčata mají zaječí úmysly! Odstěhovaly se současně a současně o dva roky později i vdaly. A tak zatímco já je měla až po čtyřicítce, ony to stihly do dvaadvaceti.

Stala se ze mě pyšná babička a těšila se na vše, co mi to přinese. Tím jsem samozřejmě myslela hlídání a návštěvy hračkářství.

Zajímaly je jen peníze

Jenže místo radosti z pěkné rodiny mě čekaly jen nepříjemnosti. „Mami, potřebovala bych založit! Mami, nevyšla jsem s penězi… Mami, neměla bys? Mami, kolik máš na knížce?“ Otázky nebraly konce a já zprvu ochotně půjčovala, dávala, poskytovala.

To, co děvčata chtěla, i něco navíc. Jen aby všichni byli spokojení! Ani od zeťů jsem se nějakého poděkování nedočkala, přestože jsem jednomu přispěla na motorku a druhému na drahé kolo. Ani jsem netušila, co to dneska všechno stojí!

Říkala jsem si, že až půjdou dcery zase vydělávat, vše se urovná, ale opak byl pravdou.

Úspory se mi tenčily

Nejdřív obě potřebovaly nakoupit novou garderobu, protože po třech letech doma jim bylo všechno malé. Tím ale moje výdaje nekončily. Jejich požadavky se stupňovaly.

Občas jsem spočítala, co všechno jsem daný měsíc za ně utratila, a zjistila, že je to víc, než činí můj celý důchod. Musela jsem začít vybírat z vkladní knížky. Moje úspory ale byly určené na pohřeb a taky na spotřebiče, kdyby se mi něco rozbilo.

Prostě pár tisíc na zadní kolečka. Vždyť jen zuby a brýle stojí majlant! Holky ale vždycky jen mávly rukou. Jako že už nic nepotřebuji. Když skoro v devadesáti zemřela maminka, ani se mě neptaly, co bude s dědictvím. Tvářily se, že je jejich. Jako bych byla vzduch!

Vše jim bylo málo

Nechtěla jsem se dohadovat. V podstatě to byla pravda, že nic nepotřebuji, ale jejich nenasytnost mi vadila čím dál víc. Když holky začaly mluvit o domově důchodců, vzepřela jsem se. „Tam mě nedostanete!

Udělám pro vás všechno, ale tohle ne!“ vyjela jsem na ně zhurta. Obě byly překvapené. Co si to dovoluji? „Ale mami, v domově ti bude líp. Jsi stará a u nás bydlet nemůžeš. Máme malé byty. Obě! Kdybychom tak mohly prodat tvůj domek, měly bychom na větší byt.

Ty nechceš, aby tvoje vnoučata měla vlastní pokojíky? Co ty jsi to za sobce!“ Ta slova mi zněla v uších ještě dlouho potom, co se za nimi zavřely dveře. Ani plakat jsem nemohla. Možná, kdyby měly holky otce, byly by jiné.

Vše jsem sepsala

Sedla jsem si ke stolu a sepsala, co všechno jsem jim už dala. Bylo toho víc, než jsem myslela. Věci a peníze, ty hlavně! „Musím se bránit. Jinak ze mě bude nakonec bezdomovec,“ umínila jsem si. Podala jsem inzerát na prodej domku.

Tajně, aby se to nikdo z rodiny nedozvěděl. Za utržené peníze jsem si koupila malinkatý byteček a zbytek si dala na novou vkladní knížku. Moje peníze byly v bezpečí. Přestěhovala mě firma a na úklid jsem si najala taky firmu.

Docela jsem se obávala, co se bude dít, až mě dcery přijdou navštívit. Vše se odehrálo o jarních prázdninách, kdy jsme se měly vidět skoro po čtrnácti dnech.

Začnu myslet na sebe

Nestačily se divit, když jsem jim poslala svoji novou adresu. Ale nenadávaly ani se nerozčilovaly. Nic jiného jim totiž nezbylo! Jen o prodeji domku ještě nevědí. Domnívají se, že jsem byteček pořídila z úspor.

Bude to asi velké překvapení, až zjistí, jak se věci doopravdy mají! Ale netrápí mě to. Obě jsou zaopatřené a mají se o mnoho lépe než v jejich věku já. Je nejvyšší čas, aby se holky vzpamatovaly! Já si mezi tím pojedu odpočinout do lázní.

Bára T. (72),Náchod