Syn se jako malý bál spát sám v pokojíčku. Tma mu naháněla strach, a proto vždycky v noci chodil k nám do ložnice. Jedné noci ale nepřišel.

Tento příběh je starý mnoho let. Byly tehdy Vánoce a mému synovi Matějovi byly čtyři roky. Od jeho tří let jsme po něm chtěli, aby dokázal spát sám ve svém pokojíčku. Začátky byly opravdu těžké. Pořád se bál tmy.

I když jsme s manželem spali hned vedle v ložnici, a dokonce při otevřených dveřích, nedokázal strach přemoci.

Opakovalo se to

Každý večer nás čekal stejný rituál. Hodiny jsme seděli u jeho postýlky a přesvědčovali ho, že žádná strašidla neexistují. Často k nám v noci chodil. Ze začátku jsem ho vracela zpět do jeho pokoje, pak jsem to ale vzdala.

Jen jsem odhrnula peřinu a vzala ho k sobě. Zvuk jeho krůčků k nám jsem měla perfektně naposlouchaný. Po čase chodil dokonce i ve stejný čas. Padla jedenáctá večer a už stál ve dveřích. Vždy to bylo stejné. Počkal, až usneme, pak dorazil. Tak to probíhalo téměř tři čtvrtě roku.

Spal jako andílek

Pomalu jsem přestala věřit tomu, že snad někdy bude spát sám. Pak přišel den, kdy Matěj v noci nedorazil. Ráno jsem se lekla, kde je. Šla jsem do jeho pokoje, kde spal jako andílek. Jakmile vstal, pochválila jsem ho, jak je šikovný, že spinkal sám.

On mi hned řekl proč. „Mami, byli za mnou černí mužíčci. Hráli si se mnou celou noc, abych se nebál. Nakonec jsem byl tak unavený, že jsem si lehl a hned usnul. Ti jsou ale hodní, viď?“ líčil mi noční zážitek.

Přiběhl celý rozrušený

Neměla jsem ponětí, o čem to mluví. Jen jsem ho pohladila a dál to nekomentovala. Manžel to vyhodnotil jako bujnou dětskou fantazii. Další večer syn zase přišel, respektive k nám kolem půlnoci radostně naběhl: „Mami, vstávej. Už jsou zase tady. Musíš je vidět. Honem, pojď sem.“ Manžel spal jako dřevo, takže ho to nevzbudilo.

Nikoho jsem neviděla

Matěj mě vzal do obýváku. Posadil se na pohovku a začal si s někým povídat. Přišla jsem si dost divně. Pohled na syna ve mně vzbuzoval pocit, že se snad zbláznil. V jednu chvíli mi povídá: „Tak co jim říkáš?

Jsou roztomilí, že jo?“ Byl zklamaný, když jsem mu přiznala, že žádné mužíčky nevidím. „Jak to, že ne? Jsou tady všude,“ pravil a ukazoval prstem po pokoji. Matěj je pak požádal, aby se mi ukázali. Chvíli se nic nedělo a já chtěla jít spát. Pak Matěj vykřikl:

„Podívej se na stromeček!“ Otočila jsem se ve chvíli, kdy na něj něco skočilo tak, že se celý rozhoupal. Ozdobičky do sebe začaly narážet a zvonit. Matěj na celou tu podívanou radostně hleděl. A mně došlo, že si nevymýšlí.

Ať už to byli černí mužíčci, nebo ne, pomohli nám v jedné věci. Matěj se od té doby nebál spát sám v pokoji. Mužíčci zmizeli, když bylo Matějovi asi šest. Prý šli o dům dál, říkal syn.

Kamila J. (57), Kolín