Domů     No řekněte, cožpak může přátelství skončit?
No řekněte, cožpak může přátelství skončit?
3 minuty čtení

Když jsem slavila šedesáté narozeniny, číšník mi přinesl obálku. Ale nebyly tam peníze. Uvnitř se skrýval můj nejkrásnější narozeninový dárek.

Celý život jsem neměla kamarádku. Tedy když nepočítám Bohunku, ale o tu jsem přišla. S Bohunkou jsme byly spřízněné duše. Než ta první něco dořekla, ta druhá se tomu už smála, až se za břicho popadala. Bohunku nikdy nikdo nenahradil.

Všechny ty úžasné akce, tancovačky, karnevaly, vandry, komické převleky, všelijaké žertíky a co já vím, co ještě. S Bohunkou jako by odešlo opravdové přátelství z mého života.

Ty chvíle, kdy jsme si spolu četly nad řekou básničky anebo chlapům namlouvaly, že jsme dvě siroty z dětského domova a jmenujeme se Evženie a Otýlie, ty odnesl čas. Ve snu jsem se jí ptávala: Bohunko, taky se ti o mně někdy zdá?

V posteli

Co asi tak může rozdělit dvě k sobě lnoucí duše a definitivně zničit velké dívčí přátelství? Odpověď je nabíledni. Chlap. Bohunka si našla kluka, ale aby to nebylo na úkor našeho přátelství, chodili jsme všude ve třech: Bohunka, ten kluk Lojza a já, výstavní křen.

Už to pochopitelně nebylo ono. Bohunka se do­opravdy zamilovala, já jsem žárlila a, nač bychom chodili kolem horké kaše, Lojza se mi taky líbil, byl to urostlý, černovlasý krasavec.

A tak mě Bohunka jednou, když se vrátila dřív ze školy, našla v Lojzově posteli, vyhrkla: „Už nemám kamarádku!“ a od té doby jsme na sebe nepromluvily a ani se nevídaly. Od maturity jsme se nepotkaly.

Přitom Lojza byl pěkný sukničkář, beztak by se s ním rozešla, ale za méně dramatických okolností. Někoho by v jeho posteli jistojistě našla, ale bývalo by bylo mnohem lepší, kdybych to nebyla zrovna já.

Bez podpisu

Šedesáté narozeniny jsem pořádala ve velkém stylu, v tanečním sále v hospodě, dala jsem vědět kdekomu, všem známým, ať přijdou, jestli se jim chce.

Sešlo se, když nepočítám manžela a děti, asi dvacet lidí, všichni se skvěle bavili, k tanci i poslechu hrála místní kapela.

Najednou mi číšník nese obálku a lišácky se usmívá: „To bude dárek nad dárky, kdoví, kolik je v tom peněz.“ Ale nebyla tam ani koruna. Jen pár slov bez podpisu: „Nevadilo by ti, kdybych přišla?“ Celá jsem se roztřásla. Tohle bylo daleko lepší než peníze.

Rozhlédla jsem se a spatřila ji stát ve dveřích. Moc se nezměnila. Vrhla jsem se k ní, objaly jsme se. „Měla jsem přijít mnohem dřív,“ zašeptala. „Hlavně že jsi tady,“ odpověděla jsem. „Můj nejhezčí dárek k šedesátým narozeninám.“

Anna (62), Ostrava

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.