Nemluvili jsme spolu dlouhých dvacet let. Rozhádali jsme se kvůli prkotině, ale žádný z nás nechtěl ustoupit. Když onemocněl, omluvil se.
Snažíme se vynahradit si všechny ty zbytečně ztracené roky! S bráchou nás od sebe dělí jen rok a nepamatuji se, že bychom byli jeden bez druhého.
Bylo jasné, že se pohádáme
Všude jsme spolu byli odmalička, ve škole a potom i v zaměstnání, i když každý na jiném pracovišti. On dělal mistra a já v kanceláři v jednom malém podniku.
I naši partneři se měli celkem rádi, tak jsme spolu jezdili na dovolené a později si i hlídali děti a potom i vnoučata. V padesáti jsme jich měli každý po čtyřech, a když jsme se sešli, byl to pěkný mejdan. Tak říkal našim společným víkendům bratr.
Vnoučata vyžadovala neustále nějakou zábavu a akce, tak jsme ani na chvíli nevydechli. Až večer, pěkně u táboráku. Scházeli jsme se totiž na chalupě, kterou jsme měli po rodičích napůl a nemínili na tom nic měnit.
Na hromadění majetku jsme nikdy nebyli a důležitější byla pro nás rodinná pohoda a pospolitost. Naše poslední setkání neprobíhalo dobře už od samého počátku. Jakoby ve vzduchu viselo něco zlověstného.
Urazili mě
Panovala taková nenálada, aniž by člověk věděl proč. Svítilo sluníčko a ve vzduchu bylo cítit jaro. Prostě jsme měli být veselí, ale nebyli. Ani vnoučata se nechovala zrovna ukázkově. Pořád se pošťuchovala a o něco dohadovala.
Po chvíli to s nimi bylo k nevydržení. Poslala jsem je ven nasbírat šišky a klacíky na večerní ohníček, ale nechtělo se jim. Z domu jsem je musela doslova vyhnat. Nabídla jsem bratrovi a švagrové kávu, že si sedneme na zápraží, ale nebyla s nimi kloudná řeč.
Dokonce jsem si vyslechla kritiku, že jim moje kafe nechutná. „Taky bys už mohla změnit značku. Tohle je jako vyvařený hadr…“ poznamenal brácha a mě to urazilo. Vždyť jsem je neustále jen hostila a je nikdy nenapadlo něco přivézt. Brali to jako samozřejmost. Moje koláče a štrúdly.
Co já se jich napekla! Jen těch jablek, co jsem vždycky strouhala. A to mi manžel, šetřílek, nedopřál ani kuchyňského robota.
To se spletli!
Prý je to zbytečnost. No, jak pro koho. Taky jsem jim to hned vyčetla a oni se naštvali. Prý platí jiné věci. Naše vnoučata po nich dědí lyže i kola. To sice byla pravda, ale mě nenapadlo, že se to počítá. Že naše hoštění berou jako kompenzaci.
Začali jsme se dohadovat čím dál hlasitěji. Když přiběhl můj muž a udiveně se optal, co se děje, dostalo se mu také urážky. Prý je líný a jen se někde zašívá, místo toho, aby pomohl s vnoučaty. To byla velká lež, on se jim věnoval téměř pořád.
Manžel jen zdvihl ruce, aby byly vidět dlaně od smůly. Sbíral zrovna jehličnaté větve na podpal. A samozřejmě že se všemi přítomnými dětmi.
Do mě vjela zlost a manžela jsem se zastala. O hodinu později už nebyla po bratrovi a jeho rodině na naší chalupě ani památka.
Moc mi scházel
Sebrali se a odjeli. Když adrenalin vyprchal, snažila jsem se jim dovolat, ale marně. Nikdo můj telefonát nepřijal. A nepřijali ho ani po týdnu, měsíci i roce. Moje zvonění na jejich dveře bylo marné. Na dopis mi neodpověděli. Jakoby se po nich slehla zem.
Nejhorší bylo, že se ani naše vnoučata nestýkala s těmi jejich. Prostě veškeré kontakty ustaly. Bratr mi moc scházel a já si byla jistá, že i on by mě rád viděl. Jenže byl velký paličák! Už jsem po těch letech ani nedoufala, že se mi ozve, ale stalo se.
V telefonu jsem uslyšela bratrův tichý hlas. Prosil mě, zda bych ho nenavštívila v nemocnici. Hrozně jsem se lekla! Domnívala jsem se, že má nějakou zhoubnou nemoc. Že umírá! Že se chce přes to všechno rozloučit. Byla ve mně malá dušička, když jsem otevírala dveře jeho pokoje.
Skoro nic mu nebylo
Bratr ležel na lůžku a vypadal celkem dobře. Byl jen na banální operaci žlučníku. „Víš, měl jsem čas přemýšlet. Možná po té narkóze se mi konečně rozsvítilo. Vzpomněl jsem si na naše rodiče.
Tatínek držel maminku za ruku a říkal jí, jak je na nás, svoje děti pyšný. Jak nás dobře vychovali! Určitě by se jim nelíbilo, že jsme se rozhádali. Můžeš mi opustit?“ řekl a já hned kývla. I já poprosila o odpuštění!
Na chalupu už zase jezdíme společně. Jen bez vnoučat, která už mají jiné zájmy. Ale i tak si víkendy hezky užíváme!
Marie B. (73), České Budějovice
