Mám jen jedno dítě, vymodleného syna Davida. Vždy jsme na něj byli hrdí, a když se stal lékařem, neznala naše pýcha mezí.
David si dlouho užíval svobodného života, až jsem se obávala, že se nikdy nedočkám vnoučat. Přítelkyň měl nepočítaně. „Ožením se, až si něco užiju. Teď je pro mě podstatná kariéra,“ říkal často a my to museli brát, jak to je.
Když jsem se ho někdy zeptala, jen se shovívavě pousmál. „Vždyť ty víš,“ řekl tak nějak blahosklonně.
Konečně se oženil!
Nezbývalo než čekat. Čas ubíhal a nic se nedělo, vlastně všechno běželo v jeho starých kolejích. Když nám konečně přivedl Gábinu, také lékařku, byli jsme blahem bez sebe. Tak konečně! Mladí se svatbou neotáleli, i když si ji udělali podle sebe.
Malou, jen se svědky, a potom velký mejdan pro přátele, kam nás sice také pozvali, ale určitě s tím, že věděli, že ten randál dlouho nevydržíme. „Hlavně že se oženil!“ poznamenal manžel.
Tu svatbu jsme tedy přežili a skutečně jsme se podle očekávání svatebčanů sbalili dřív, protože veselí pro nás bylo až příliš hlučné. Brzy po sobě se mladým narodili dva kluci a z nás se stali hlídací prarodiče. Samozřejmě nadšení a milující.
Problém nebyl, ani když u nás kluci zůstali celý víkend, a ani týden nebyl výjimkou. Vozila jsem je do školy a děda odpoledne vyzvedával.
Všechno bylo zalité sluncem
Vypadali jako šťastná rodina, nic nenasnědčovalo tomu, že by se mohl objevit nějaký mráček. Vždyť oba jsou doktoři, kteří mají mít rozum. Manžel občas nějaký mráček zahlédl, ale vždycky jsem mu to rozmluvila.
Musel se přehlédnout, nebo jen oba byli unavení, což se při těch službách dalo předpokládat.
Nastala u nich krize
Kluci se dostali do věku, kdy už rodiče, natož babi s dědou, moc nepotřebovali. Ještě tak si nechali dát dárky v podobě elektroniky, ale to už nám radili, abychom nepořídili nic, co by byla nějaká bazarová veteš. O rodičích se moc nezmiňovali.
Vlastně se každé otázce vyhýbali, jak si zpětně uvědomuji. Mladí k nám jezdili čím dál méně, až začal jezdit syn sám. Gábina byla buď na kongresech, nebo na dovolených. Sama! „Mami, Gábina má milence,“ vylezlo jednou ze syna.
V tu chvíli se nám zhroutil před očima. Úplně se rozklepal a začal brečet. „Já o ni nechci přijít, co mám dělat?“ ptal se zoufale. Na to jsme odpověď neznali.
Nemohla jsem to tak nechat
Přemýšlela jsem, jestli mám něco podniknout. Vždyť můj syn je hromádka neštěstí. Nemohla jsem se s tím smířit. Tak jsem se za snachou vydala do práce. Když mě uviděla, úplně ztvrdla: „Mamánek si byl stěžovat?“ sykla. Takhle jsem ji neznala.
Nepříjemná, nedostupná a v očích se jí zableskla i jistá zlost. „Tak mu vyřiďte, že jestli se chce rozvést, ať to podá. Já na svém životě nic měnit nehodlám!“ houkla už přes rameno a zmizela. Stála jsem tam jako opařená. Jak se mohla takhle moc změnit?
Vždyť to byla taková milá slečna. Co bude dál, netuším, ale vím, že syn se rozvádět nechce. Dětem už to sice neublíží, ale co můj syn? Co ale s nevěrnou a zlou ženou?
Michaela M. (72), Aš
