Chalupa. Místo, kam jsme jezdili s Luďkem. Mým bratrem. Měla jsem pocit, že jsme tam byli oba šťastní.

Roubenku postavil v horách už náš praděda, děda ji zvelebil poté, co se rodina rozšířila, takže přibylo ještě jedno křídlo. Žili tam s babičkou, tatínek tam strávil dětství. A my s Luďkem také, jelikož jsme tam za prarodiči jezdili na prázdniny.

Milovala jsem to místo. Tu zeleň, horské louky, vůni sena, bučení krav i šumění splavu. Zkrátka jako u babičky v Ratibořicích.

Nechtěl s ničím pomáhat

Je pravda, že Luděk rád lítal s kluky, ale jak měl pomoct, brblal. To mně nevadilo se i něčemu přiučit. „Ségra, ty jsi blbá,“ říkal mi Luďan. Jeho postoj se moc nezměnil ani v dospělosti, kdy jsme tak nějak přirozeně přiložili ruku k dílu. Alespoň mi nenadával do blbek.

Odmítal se podílet

Já jsem jako dospělá na chalupu stále jezdila, Luděk ale přestal. Objevil se jednou za čas, aby se neřeklo, bylo však jasné, že on si k místu nevytvořil pouto. Když naši rodiče odešli do důchodu, přestěhovali se na venkov právě na chalupu.

Prodali byt v Praze, něco dali mně a bráchovi. Nevadilo mu si peníze vzít a dál nepomáhat, jako jsem to dělala já. Naši chalupu zrekonstruovali, já jsem jim pomohla, takže peníze z jejich bytu jsem vlastně vrátila.

Když si Luděk našel Jitku, svoji ženu, najednou začali za rodiči jezdit víc. Byla vychytralá. Viděla stavení na dobrém místě, hodnotné pozemky. „Tady by byl hezký penzion. Stejně všechno neobydlíte,“ lámala naše rodiče, aby část domu pronajímali.

Ani ji nějak nenapadlo, že nějaké místnosti zaberu já s rodinou, když tam pravidelně jezdíme. Nebudu vám lhát, bratrova slova o blbce bych mu vrátila skrze jeho ženušku.

Faleš a proradnost

Vím, že je to rodina, ale pochopitelně mě čílilo, když jsem se tam nadřela víc já a tady si přijede do hotového nějaká madam a bude si poroučet, co kde bude. Z návštěv tohoto párečku se stávaly nechutné přehlídky rodinného štěstí, plné falše, lží a přetvářky.

Švagrová byla ochotná udělat cokoli, jen aby si rodiče naklonila. Ti si mysleli, že dům napíší na mě, když brácha nemá zájem. Jenže po tom divadle? Byli nerozhodní. Nechtěli bráchovi ublížit. Nakonec nesepsali závěť.

Takže po jejich odchodu jsme si s bráchou dělili věci na půl. Bylo to peklo. Švagrová chtěla naplnit svůj sen o penzionu, jenže tak jsme si znepříjemňovaly život, že si byla vědomá ostudy před cizími lidmi, které by mi tam nakvartýrovala. Nakonec jsme ten páreček vyplatili a žijeme v klidu.

Zdena T. (67), Praha