Láska se může objevit v každém věku. Nebraňte se jí. Ať ještě zažijete ty krásné pocity. Jarda mi vynahradil vše, co mi nedala rodina.

Je to už sedm let, kdy jsem se ocitla v pečovateláku. Ne že bych jej akutně potřebovala. Mohla jsem žít dál v našem domě, ale nebyla jsem zcela soběstačná. Ono by stačilo, kdyby se syn přijel třikrát týdně podívat.

I když bydlí asi 15 minut, byl by to však problém. Takže mě šoupl do starobince a dům prodal. Dnes za mnou zajde jednou za měsíc. A i to je úspěch.

Našla jsem spřízněnou duši

Měla jsem pocit, že to je definitivní konec. Pohybovala jsem se mezi lidmi různého věku a dělalo mi to dobře, najednou jsem se však ocitla jen mezi starci. Někteří byli plní života, pohled na ty nemohoucí mi ale nedělal dobře.

Můj Franta

Naštěstí mne z chmurů vysvobodil Franta. Byl velice milý a zábavný. Připomínal mi moji první lásku. Ach, to už není pravda. Bohužel obojí. Už pláču. Musím si vzpomenout na něco veselého.

Mamka randí

Jedna vtipná historka se týkala návštěvy syna. Když se uráčil přijet, byli jsme s Frantou zrovna na výletě. Když synovi řekli, že mamka je na rande, nevěřícně kroutil hlavou. Pak mi volal a objednal se na jindy, pokud prý budu mít čas.

Odvětila jsem, že já ho moc nemám, a než čekat, kdy se on uráčí přijet, tak jej budu trávit s někým, kdo se mnou chce být. Docela jsme se tomu ale pak zasmáli. Dokonce bych řekla, že syn byl i rád, že jsem si našla společnost.

Zase jsem zamilovaná

Cítila jsem tehdy to mravenčení a nemohla jsem se dočkat, kdy ho zase uvidím. Bylo mi jedno, že naše těla jsou už poněkud zchátralá. Naše duše totiž byly stejně mladé a náramně si rozuměly.

Chodili jsme spolu na procházky, hráli deskové hry, smáli se a čas nám tak krásně plynul. Byla to láska. Bohužel příliš krátká a smutná.

Proč jsme se nepotkali dříve?

Nemohli jsme vše dohánět, ono vše už ani nešlo. Žili jsme pouze jednotlivými okamžiky. Někteří obyvatelé domova se nám smáli, jiní nám fandili. Ti první byli zapšklí starci, kteří záviděli. Nám ale bylo dobře. Až do onoho dne.

Byli jsme na procházce, když vtom se udělalo Frantovi nevolno. Mysleli jsme, že to bylo z toho těžkého oběda, však jsme ty knedlíky šli vychodit. Posadili jsme se v parku na lavičku a odpočívali. Jenže Franta se nelepšil.

Pak se předklonil a poté se sesunul k zemi. Držela jsem ho v náručí a volala o pomoc. Lidé přiběhli a hned volali záchranku. Bylo ale už pozdě.

Jen poslední pohled

Franta se ještě stačil usmát, pohladit mě a podívat se na mě těma veselýma očima. Bez něj tu už nechci být. I když syn pochopil a jezdí za mnou častěji. Tu spřízněnou duši tu už nemám. A co dál? Co mám dělat?

Kamila H. (87), Tábor