Výlet do Itálie nám přinesl spoustu zvláštních překvapení. Tím největším pro mě byl obraz neznámé šlechtičny, který mi vehnal slzy do očí. Viděla jsem najednou sama sebe.

Můj manžel Richard cestuje hodně nejen po Evropě, ale po celém světě. Občas vezme s sebou i mě, pokud to je jen trochu možné. Tak tomu bylo i před dvaceti lety. Itálie mě zajímala vždycky, měla jsem k ní vřelý vztah.

Zejména oblast Kalábrie byla mou srdeční záležitostí. Proč? To nedokážu říct, kdykoli jsem ale procházela ulicemi těchto měst či viděla zdejší krajinu, chvěla se moje duše radostí.

S manželem cestuji ráda, protože ho nikdy nenapadne vnucovat mi jeho program. Tak tomu bylo i tentokráte. Zatímco si Richard vyřizoval pracovní záležitosti, já vyrazila na nákupy. Až pozdě odpoledne jsme se sešli na hotelu.

Všude svatebčané

Po výtečné snídani druhý den jsme sedli do auta a jeli na výlet. Hned, jak jsme vjeli do nedalekého malého městečka, pocítila jsem zvláštní mrazení, jako bych to tam dobře znala.

Požádala jsem Richarda, aby zastavil v jedné z uliček, kterou jsme projížděli. Vystoupila jsem a jako omámená kráčela směrem ke kostelu. Přestala jsem vnímat okolí, jako by mě obklopila mlha.

Přesně v tu chvíli se rozezněly zvony kostela a já v lidech, kteří stály vpravo a vlevo ode mě, najednou vnímala svatebčany, oblečené do historických šatů. Cítila jsem tu dlouhou vlečku za sebou a cítila vůni svatební kytice. Šla jsem a šla – do kostela…

Ernesto?

Ještě si pamatuji, jak jsem vstoupila do kostela, uviděla oltář a postaršího muže, svého budoucího manžela, jak stojí vpředu a čeká na mě. Zachvěla jsem se odporem. Toho muže jsem nenáviděla, byla jsem nešťastná.

Ten strašný pocit beznaděje mě pohltil, až jsem najednou padla k zemi a omdlela. Probudila jsem se na gauči v nějakém obchodě, nade mnou stál drobný Ital a vedle něho Richard celý vyděšený.

Necítila jsem se dobře, s námahou jsem vstala. Ani nevím, jak jsme se dostali zpátky do hotelu. Tam jsem usnula. Zdály se mi divoké sny a můj muž mi druhý den vyprávěl, že jsem dokonce křičela ze spaní, že se nechci vdávat, že toho muže nemiluju! Že miluju Ernesta!

„Kdo je Ernesto?“ ptal se mě nervózně Richard. Nebyla jsem ale schopná mu odpovědět. Neměla jsem tušení, o jakém Ernestovi se mi zdálo. Brzy se mi udělalo líp a vypravili jsme se po obchodech v okolí.

Chodila jsem po městečku, jako bych ho dobře znala, přitom jsem tu byla poprvé. S naprostou jistotou jsem zamířila do blízké galerie. A tam byl. Obraz neznámé ženy.

Známá tvář

Byla to mladá šlechtična, měla tak smutné oči! Nemohla od ní odtrhnout zrak. Jako bych se dívala do zrcadla. Nebyl to můj portrét, ale moje duše říkala, že ano. Ovšem zvláštní bylo, že i můj muž se nemohl na ženu z obrazu vynadívat.

Až později mi přiznal, že se mu její tvář už v mládí zjevovala ve snu. Myslel si, že to byla fantazie, ale teď vidí, že ta žena opravdu existovala. Byla jsem to snad já v minulém životě? A byl můj Richard snad Ernesto?

Radka (60), Praha