Někteří lidé by si neměli pořizovat domácího mazlíčka, protože se o něj nedokážou postarat. Jednoho takového zvířecího nebožáka jsem zachránila.

Stalo se to v době, kdy jsem se vrátila do zaměstnání po mateřské. V kanceláři mě čekalo překvapení. Jedna moje kolegyně odešla do důchodu a druhá povýšila. A to doslova. Seděla v kanceláři o patro výš.

Na jejím místě seděl nový kolega Ondřej. Byl to mladý a sympatický muž, říkala jsem si, že si s ním budu rozumět. Jenže se ukázalo hned vzápětí, že ho práce nebaví a fláká ji.

Každý večer vysedával někde po barech a podle toho druhý den vypadal. Nejméně dvě hodiny dospával u pracovního stolu. Taky rád cestoval – a z dovolené se vracel o dva dny později, než slíbil. Nedalo se na něj v ničem spolehnout.

Kudlanka a šnek

Co ale bylo úplně nejhorší, nosil do práce různou havěť, o kterou se nestaral. Nejprve to byla kudlanka nábožná, kterou si pořídil jako „domácího mazlíčka“. Jednoho dne mu ale přímo v kanceláři utekla ze sklenice, a nikdo ji už nikdy neviděl.

Poté přinesl obrovského šneka, který sice taky „utíkal“, ale nedostal se daleko. Podle cestičky ze slizu, nebylo těžké poznat, kudy se plazil. A nakonec Ondřej přinesl do kanceláře Marušku!

A byla moje

Tak ošklivou želvu jsem nikdy neviděla, bylo mi jí až líto. Evidentně nebyla v pořádku, skoro se nehýbala, a dokonce jí chyběl kus nožičky. Ondřej se o ni opět nestaral a ona se upnula na mě.

Dokázala mě pozorovat s nataženým krkem celou pracovní dobu. Ten pohled jsem nevydržela a vždy jí dala něco se své svačiny. Začala jsem se o želvy zajímat, a když jsem ji jednou drbala na krunýři starým zubním kartáčkem a viděla, jak vděčně na mě kouká.

Zatímco Ondřej se flákal bůhvíkde, sbalila jsem ji na konci pracovní doby do tašky a šla domů. Ondřejovi to bylo srdečně fuk. Mařenka u nás pa žila dlouhá léta a stala se miláčkem nejen mých dětí, ale celé rodiny.

Hana (63), Plzeňsko