Sourozenci mají mezi sebou zvláštní pouto. Navíc dvojčata. I když vás od sebe oddělí, stejně vás cosi spojuje.

S Helenkou jsme dvojčata. Narodily jsme se do celkem harmonické rodiny, tedy zpočátku jsme to tak vnímaly. Jenže jak jsme začaly chodit do školy, rodiče se s přibývajícími starostmi začali více hádat. Nakonec se rozvedli.

Šly jsme od sebe

Každý si nechal jednu z nás. Jako když si dělíte nábytek. Helenka zůstala u mámy, já u táty. Od té chvíle jsme se se sestřičkou přestaly vídat. S tátou jsme se navíc odstěhovali do jiného města a já jsem si s mámou a sestrou jen psala. Pak ani to ne.

Táta měl novou partnerku, s ní další děti a já jsem se ocitla na druhé koleji. Navíc oba hodně pili, já se starala o mladší sourozence, až si nás nakonec vzala sociálka. Tehdy jsem skončila v děcáku. Proč si mě máma nevzala zpátky k ní a sestře? Nevím.

Těžký start

V děcáku jsem zůstala až do dospělosti. Měla jsem vztek na oba rodiče, ale chtěla jsem najít sestřičku. Na ni jsem myslela celou dobu. Nikdo mi ale nic neřekl. Tak jsem to vzdala.

Život v dětském domově nebyl zrovna ideální a já měla co dělat, abych se sama vzchopila. Ještě před odchodem z děcáku jsem díky hodné tetě měla zajištěnou práci, našla mi i bydlení. I tak to nebylo snadné.

Přišla jsem do neznámého prostředí, neměla jsem v nikom oporu. Až jsem potkala Bořka. Jistým způsobem mi připomínal mého otce. To mě mělo varovat, ale já jsem měla najednou pocit zázemí.

Když jsem otěhotněla, Bořek řekl, že se nechce vázat, ať si to nechám vzít. To bylo nemyslitelné. Takže se sebral a zmizel. Dceru jsem vychovávala sama.

Konečně jsme se našly

Když jí bylo 10 let, potkala jsem Arnošta. Pomohl mi nejen s dcerou. Podpořil mne v úsilí hledat ségru. A podařilo se. S Helenkou jsme se sešly a od té doby se nepřestáváme vídat.

Zjistily jsme, že jsme na sebe byly tak napojené, že jsme měly například ve stejnou dobu stejné nemoci. Spousta otázek však zůstala nezodpovězena. Ze strany rodičů.

Lenka V. (68), Zábřeh