Když jsem si Milana brala, myslela jsem si, že jsem si lepšího chlapa snad ani nemohla přát. Byli jsme spolu šťastní, jenomže pak začal pít.
Než se nám narodily děti, tak jsme si s Milanem pěkně užívali. Rádi jsme cestovali a poznávali Evropu. Jenomže pak Milan změnil práci, přišla rodina, nějaké ty starosti k tomu a obláček spokojenosti na obloze manželství byl fuč.
Změnila ho práce
Všechno se nějak začalo měnit. A že by to bylo k lepšímu, to se říct nedá. Milan se v novém zaměstnání trápil. Všechno sice pokaždé splnil, ale domů přišel zcela zničený a se starostmi, kterými se příliš užíral.
Do toho ještě švagr stavěl dům, kde drahý vypomáhal, a tam si poprvé přičichl k alkoholu. U nich se prostě žádná práce neobešla bez domácí pálenky, vína nebo hektolitrů piva.
A pak si můj muž, jindy dobrovolný abstinent, najednou začal s chutí nalévat i doma, hned když dorazil z práce.
Měla jsem zasáhnout
Alkohol nejenom otupuje smysly a ničí zdraví, ale především vám jednoho dne ukradne člověka, kterého jste před lety milovala. Tenkrát jsem to ale nevěděla.
Najednou už pro něj nebylo náplastí na duši společné povídání, ale důležité bylo, aby měl před sebou skleničku. A tu si prostě neodpustil.
Prosila jsem
„Milane, prosím tě, nepij tolik,“ prosila jsem ho. „Co ti na tom vadí? Každý si dá po práci večer u televize,“ odbyl mě. Naučila jsem se tedy žít s jeho novým rituálem.
Zajímala jsem se o děti a vlastně neměla moc energie navíc než tu, kterou jsem věnovala rodině, práci a neustálému zápolení s penězi, kterých bylo pořád málo. A díky manželovu rozjíždějícímu se koníčku i čím dál méně.
Léta přecházela v roky a Milanova závislost gradovala, prosby nepomáhaly, hádali jsme se, dávala jsem ultimáta. Vždy jsem ale zase uvěřila jeho slibům, protože jsem jim prostě věřit chtěla. „Neboj, já mohu přestat, kdy chci, neboj, bude dobře!“ Jenomže to se nestalo.
Už byl závislý
Milan sliboval, snažil se, chvíli to vydržel a zase se na tobogánu závislosti svezl zpátky na dno a zase kousek hlouběji.
Přestal dbát na svůj zevnějšek, začínali jsme mu být ukradení, pro něj bylo středobodem světa, když měl vedle sebe láhev, mohl do sebe obrátit její obsah a ponořit se do svého soukromého vesmíru, kde neexistovaly starosti, ale jenom on a jeho věrný společník chlast.
Děti chtěly, abych odešla
Po určitém čase se začalo bránit i jeho tělo a jemu se ozvala slinivka se šílenými bolestmi, co ho pokaždé potrápily tak, že na chvíli přestal. Ale jakmile se mu udělalo dobře, vrátil se do starých kolejí.
Děti odešly z domu, jak jen to bylo možné, protože pohled na otce, co se mění v trosku, jim ubližoval. A doma bylo čím dál větší dusno: „Mami, prosím, odejdi od něj, vždyť už ti zničil kus života!“ prosily mne.
Pocházím ale ze staré školy, a navíc jsem Milanovi jednou dala slib na celý život v dobrém i zlém. Bojím se, že dělám strašlivou chybu, když s ním setrvávám, a okrádám se tak o možnost žít šťastný život.
Nemám odvahu
Jenomže na to, abych začala znovu někde jinde a s někým jiným, prostě už nemám odvahu. Jsem obyčejná, oplácaná ženská, co krásy zrovna moc nepobrala, dělám uklízečku a vlastně v ničem nevynikám. Žádný chlap by mě nechtěl, natožpak v mém věku.
Co ale vím jistě, je, že jakmile přijde další den, bude na chodbě slyšet zasyčení piva a kolem půl šesté ráno si zajde na benzinku pro krabicák, protože nutkavá posedlost jeho těla po alkoholu je už silnější než on.
Alkohol mi sebral chlapa, kterého jsem milovala, a udělal z něj cizince, jenž sice žije se mnou v jednom bytě, ale beze mě.
Už ho vůbec nepoznávám
Jeho kdysi krásné a jiskrné oči zahalil nažloutlý odstín, jeho obličej je nasáklý fialovou a místy rudou barvou a jeho dobrácká duše si létá někde mezi nebem a zemí a už ji neznám.
Už to totiž není můj Milan, ale cizí chlap, co by nešel pro lásku, ale pro láhev světa kraj.
Začíná to všechno tak nenápadně… Až se jednou probudíte do reality, kdy váš drahý už nemá zájem o vás, ale o láhev čehokoliv, co obsahuje alkohol, i když by to třeba byla jen obyčejná okena! Chlast je nejhorší milenka, která vám muže už nikdy nevrátí! Podvádí mě s milenkou, proti které je každý boj marný.
Irena T. (61), Opava
