Starala jsem se o mou dceru ze všech sil, přitom jsem byla na vše sama. Dřela jsem, aby měla vzdělání, sama jsem se odbývala, jen aby vyrostla do krásy. A vděk nikde…
Jsem z toho všeho smutná. Někde jsem si nedávno přečetla, že energie se člověku vrací v takové kvalitě a množství, jako ji sám někam poslal, do něčeho vložil. Jenomže tohle zní sice zajímavě a logicky, ale nemohu s tím souhlasit.
Celý svůj život, a to bez nadsázky, jsem obětovala pro své jediné dítě. Pro svou dceru, milovanou Miroslavu.
A k stáru mám pocit, že se mi moje nezměrná energie, kterou jsem za ta léta do výchovy, výživy, oblékání, zkrátka do starání se o Mirku vložila, rozhodně nevrací. Naopak, dcera mě trápí, ponižuje, využívá, je ke mně sprostá. Zasloužila jsem si to?
Hodně štěstí
Nikdy jsem nebyla vdaná, Mirka se narodila na základě početí, které rozhodně nebylo plánované. Její tatínek, tedy musím říct, že velký štramák, byl v té době moje velká láska, ale já pro něho zřejmě byla jen epizodou.
Když jsem mu tehdy onu radostnou novinu oznámila, zatvářil se neutrálně, jen trochu povystrčil bradu, pokrčil rameny a řekl: „Dobrá, tedy si to chceš nechat, tak jak myslíš…“ A za měsíc se po něm slehla zem.
Vypařil se a po půl roce jsem dostala pohled z kanadského Toronta. „Neber si to osobně, nemohl jsem déle zůstávat v tom lživém režimu, emigroval jsem, přeju tobě i tvé holčičce hodně štěstí!“ Byla jsem v tu chvíli na pokraji zhroucení.
Mé rostoucí břicho mi dávalo najevo, že příští roky procházkou v růžové zahradě rozhodně nebudou. A také nebyly.
Vjela do mě síla matky
Prvním úkolem, který jsem si předsevzala, bylo zapomenout na pana Veselého, který sváděl svůj morální poklesek, své selhání a zbabělost na tehdejší režim. Ten mu rozhodně nijak neubližoval. To jen tenhle pan bonviván nehodlal přijmout zodpovědnost za své činy.
Moje láska k němu vyprchala a do mě vjela energie. Síla budoucí matky, vůle ukázat zlosynovi, že ho nepotřebuju. Bydlela jsem v maličkém pronajatém bytě bez koupelny.
Brala jsem si úklidy a šití, měla jsem tři zaměstnání, abych holku mohla slušně živit a oblékat. Snažila jsem se ze všech sil a musím říct, že někteří lidé z okolí mě obdivovali. Občas nám sousedé nakoupili, ti bohatší nám přinesli dokonce nějaké věci z Tuzexu.
A jednou, během nějakého školního setkání v kulturním domě, mě vyhlásili za nejlepší matku! I to mi pomáhalo. Mirečka se učila na samé jedničky, stíhala jsem s ní dělat úkoly… No, zkrátím to, dostala se na vysokou školu a pak začala dělat kariéru.
I já jsem si polepšila. Stíhala jsem si udělat kurz odborného znalce starožitností a najednou jsem měla peníze.
Lepší časy
Mnohem víc peněz, než jsem kdy doufala. Odhadovala jsem pozůstalosti a často měla příležitost udělat dobrý obchod. A k tomu se přidala po čase i restituce, díky které jsem se stala majitelkou několika činžovních domů v Praze!
K tomu nějaké pozemky mimo Prahu, no byla jsem bohatá. A má dcera se začala chovat zvláštně. Začala s tím, že ona přece potřebuje nějaký pořádný byt. Dostala ho v jednom z mých domů.
Pak ale chtěla celý dům, protože je trapné, aby byla jen jako obyčejný nájemník. Co já s tím prý budu dělat, měla bych jí dát jeden dům. Rozmýšlela jsem se asi příliš dlouho, protože během jedné své návštěvy udělala obrovskou scénu.
Nebudu vám vysvětlovat všechny okolnosti jejího přímého a nepřímého nátlaku, vydírání, že neuvidím svého vnuka, jehož jsem milovala, tehdy mu bylo deset let… Dostala dům, pak jeden z pozemků. Pak další dům a pořád jí to bylo málo.
Výsledkem bylo jen to, že možná rok, možná jen pár měsíců, mě to rozhodně uteklo rychle… tak takovou dobu ke mně byla milá, ale pak se všechno ocitlo ve starých kolejích. Urážela mě, ponižovala i před lidmi, na kterých mi záleželo. Chtěla být bohatá, nestačilo jí, že díky svému vzdělání slušně vydělává.
Je to na vnukovi
Ano, vlastně jsem si přízeň své dcery kupovala. A docela draze. Během každé návštěvy dostala nějakou „pozornost“. A jestli myslíte, že to byla jablíčka ze zahrádky, jste na omylu. Dávala jsem jí starožitosti, skleničky, porcelán, obrazy.
To, k čemu jsem přišla levně, díky své práci. A pak se milá Mirka měla vdávat. A že přece nepůjde o oltáři s holým zadkem! Marně jsem upozorňovala na to, že chudou nevěstou přece není, vždyť už jsem jí toho tolik dala…
Kdepak, svatební dar je prý svatební dar, to je něco jiného speciálního. A tak jsem odevzdala i svůj poslední činžovní dům. Vlastně jsem tak souhlasila s argumentem své dcery: „K čemu ti to, milá matinko bude, no uznej…“ Ano, asi už nic nepotřebuju.
Možná je to opravdu tak, že majetek je jen k vzteku. Mám nějaký důchod a něco na knížce, tak s tím už asi dožiju, co mi zbývá. Snad bych i měla být ráda, že se má dcera dobře. Vždyť o to mi celou dobu šlo. Ale vděku se už nedočkám, ani v něco takového nedoufám. Třeba mi ho někdy projeví můj vnuk.
Zuzana (75), střední Čechy
