Díky manželovi jsem začala věřit na duchy i různé zázraky. Na minulé životy jsem ale nevěřila nikdy. Až můj vnuk Matyáš mi dal brouka do hlavy…
Provdala jsem se za muže, který pocházel z horského městečka v Jeseníkách. Dlouho jsem si nemohla zvyknout na jeho příbuzné. Byli trochu blázni, pokud to tak mohu říct.
Milovali tajemno, žádná rodinná událost se tam neobešla bez rady duchů, bez vykládacích karet a prstýnku na řetízku, kterým se točilo, aby napověděl budoucnost… Krátce po našem seznámení jsme vyrazili do jeho rodného města, aby mě ukázal všem příbuzným.
Přespávali jsme v domě jeho rodičů, kde se sešlo široké příbuzenstvo. Všichni byli sví, ovšem nejhorší byla jedna prateta k níž jsme zamířili následující den. V její chalupě jsem si připadala jako ve strašidelném hradu, nebo v doupěti báby kořenářky.
Bylo tam vlhko, přítmí, všude visely různé byliny… Jen jsme ulehli, slyšela jsem kroky v našem pokoji. Směřovaly k naší posteli. Tam se zastavily. Vzápětí se ozvaly kroky z jiné strany pokoje a také se zastavily u nás. Vzbudila jsem svého muže.
Jen duchové
Odbyl mě tím, že to jsou jen duchové příbuzných, kteří se přišli na mě taky podívat. A spal dál. Od té doby jsem do Jeseníků moc nejezdila. Uvěřila jsem na duchy rychle a necítila potřebu je dále navštěvovat, i když prý byli hodní.
Když se mi narodila dcera, hlídala ji spíše moje matka a krátce nato jsme si pořídili chalupu na Sázavě, kam jsme jezdili. Manžel se sice o záhady zajímal dál, ale nikterak to doma neventiloval ani to dceři nevnucoval.
Za to jsem mu byla vděčná a říkala jsem si, že vztah je o toleranci. Ať si má klidně takový koníček!
Vnuk je po nich
Jenže vyhráno jsem neměla. Narodil se nám vnuk Matyáš, který se povedl do rodiny dědečka. Nevím, kde na to přišel, ale už jako dvouletý mi tvrdil, že vidí průsvitné pány s křídly, co lítají. Později je začal nazývat anděly.
V pěti letech začal najednou sám počítat, nikdo jsme ho to neučili. Ptali jsme se ho, kde k tomu přišel, a on odpověděl, že to umí přece už dávno, protože býval učitelem.
Padala z něho opravdu zvláštní moudra a mně nezbývá než přemýšlet, zda to nemá z minulého života!
Alena (73), Vysočina