Ani jsem to nečekala, že být babičkou se mnou tak dost zamává. Užijete si s dětmi a pak má přijít ta odměna.

Pořád se o tom mluví. O tom nepopsatelném pocitu dokonalého štěstí. Tak jsem se těšila, že to také prožiju.

Hotová věc

Neměla jsem na výběr. Najednou se narodila Anička od mé dcery Hany a Petřík od syna Pavla. Byla to hotová věc a už jsem v tom lítala. Hanka ze svého prvního dítěte byla mírně vykolejená, až přehnaně úzkostlivá. Co jsem se do ní nahučela, ale nic.

Nebyla si jistá lidmi kolem, ale ani sebou. Ale nic jiného jí nezbývalo. A tak Aničku nedala z ruky. To Pavlova Tereza mě už radostně vyhlížela. Také to bylo její první dítě, ale ona se k tomu postavila nějak jinak.

Nevím, jestli by se tomu dalo říkat moderně, ale jinak. Nebála se. „Tak už se těšíš na hlídání?“ ptala se, jako by už chtěla Petříka odložit.

Kdepak, to by neudělala, ale sesumírovala si, že když Hanka bez své dcery neudělá ani krok, že budu mít víc času na Péťu. A tím pádem i ona bude mít volnější ruce. Měla jsem u ní šanci být babičkou. A já byla nadšená.

Zvykala jsem si zase mít u sebe drobečka, bezbranného, který si zaslouží lásku a péči.

Přetahovaná

Jenomže časem se to srovnalo, to už Hanka byla naprosto klidná, když mi svěřovala Aničku. A tak jsem měla najednou kolem sebe dva mrňouse s očima upřenýma pořád na mě. Jako bych byla já ten nejdůležitější tvor na světě.

Jasně že když se objevily mámy, byla jsem na vedlejší koleji. Ale to je přece normální, tak to má být. Jenomže být něčím jako středem vesmíru se se mnou táhlo i dál, a jak se o mě přetahovaly jejich mámy, tak se přetahovali i ti dva.

Všechno se prostě točilo kolem mě a já z toho byla nadšená, co bych vám povídala, šťastná jako blecha.

Samá otázka

Když se ti dva rozumbradové rozpovídají, nejsou k zastavení. Trávím s nimi dost času, protože Hanka i Terezka se vrátily do práce. Děti sice navštěvovaly školku, prý aby se socializovaly, ale do školky i z ní už jsem je vodila já.

A cestou mi vyprávěly, co se dělo, koho už mají za kamarády. Co nevidět přijdou i jejich první lásky. Ale většinu času jsem byla pod palbou otázek, na které jsem měla znát odpovědi.

Ukaž, babi

Je to čas, kdy všechno objevujete a často žasnete. Až později pochopíte, že všechno není zázrak, ale na to měly děti ještě čas. A já ty odpovědi znala! Někdy mi to chvilku trvalo, než jsem vylovila z hlavy správnou odpověď, ale najevo jsem nic nedala.

Děti jsem chvilku napínala a ony z toho měly srandu, vesele kolem mě poskakovaly a pískaly svými hládky. „Babi, řekni!“ loudily. A když jsem jim odpověděla, znova se radovaly. To je pak radost se o takové děti starat.

„Babi, ukaž!“ křičí nadšeně, když chtějí vidět nějaké kouzlo. Pár triků už znám, učila jsem se podle internetu, abyste věděli.

Těším se z vnoučat

Vlastně na nic jiného nemám čas. To není výmluva! Manžel se s tím už smířil, vidí, jakou mám radost, a nechce mi ji kazit. On na to mluvení s dětmi moc není, vždycky se držel zprátky, když jsme měli vlastní děti. Možná že po něm je Hanka tak opatrná.

Jenomže v ní nakonec zvítězil mateřský pud. Až bude mít druhé, už se vůbec nebude bát.A já se zase těším. Terezka už něco naznačila a Hanka jistě nebude pozadu.

Petra P. (58), Pelhřimov