Čekala jsem na svého milého řadu let, až do listopadové revoluce. Doufala jsem, že přiletí prvním letadlem, kterým to půjde.
Bylo nám patnáct, chodili jsme do prváku, ale znali jsme se už předtím ze základky a taky jsme bydleli jen kousek od sebe. Psala jsem si deníček, a když ho dnes čtu, pojednává prakticky jen o něm, o Alešovi.
Byli jsme děti, ale pevně přesvědčené, že se, jakmile to půjde, vezmeme. „A co když se to pokazí?“ bála jsem se. „Jak by se to mohlo pokazit?“ divil se Aleš. „Záleží přece jen na nás.
Když budeme opravdu chtít, splní se to.“ Tak jsem si napsala do deníku, že záleží přece jen na nás. Byla to pravda, i když ne tak docela. Přišlo děsivé léto, na které nikdy nezapomenu. Aleše čekala dovolená v Jugoslávii. „Ty se máš,“ vzdychla jsem. „Moře!
A já si budu máchat nohy v potoce u chaty. Možná ani to ne, protože v létě většinou vyschne.“ Usmál se a pohladil mě po vlasech se slovy: „Jak to bez tebe těch čtrnáct dní vydržím?“
Domeček z karet
Už se nevrátil. Jeho místo v lavici zelo prvního září prázdnotou. Emigrovali. Sesypala jsem se jako domeček z karet. Naši měli fůru práce, aby mě dali dohromady. Měsíc nebo i déle jsem nechodila do školy.
Trápily mě vysoké horečky, v bezesných nocích jsem si představovala, že se Aleš s rodiči vrátili a on mi klepe na dveře pokojíčku. „Myslíš, mami, že je možné, že by se vrátili?“ vyzvídala jsem. Smutně se usmála. Nechtěla mi dávat falešné naděje.
„Možné je všechno,“ těžce vzdychla. „Ale být tebou, moc se na to neupínám.“ Na podzim mi přišel pohled s obrázkem jakési daleké katedrály. Text mi vrátil naději. Aleš psal, že pořád záleží jen na nás.
Že na mě myslí každý den a pevně věří, že se jednoho dne setkáme a budeme spolu už napořád. To mě uzdravilo. Budu čekat, umiňovala jsem si. Když jsem to oznámila mámě, jen se pousmála. „To je hezké, taková velká láska,“ řekla.
Nezapomínám
Listopad 1989 mě zastihl v nemocnici, to už jsem řadu let pracovala jako zdravotní sestra. Byla jsem svobodná, bezdětná, a radovala jsem se nejen z toho, že naše země konečně získala vytouženou svobodu.
Uvidím Aleše, uvědomila jsem si a nohy se pode mnou podlomily. Uvidím Aleše! Čekala jsem, že přijede prvním vlakem, přiletí prvním letadlem. Záleží přece jen na nás, no ne? Jenomže Aleš se neobjevoval. Asi tak za rok jsem potkala jeho mámu.
„Pamatuješ se ještě na Aleše?“ povídá mi pyšně. „Je z něj úspěšný podnikatel. Sem se už nevrátí.“ Řekla jsem, ať ho pozdravuje. Pohled s katedrálou jsem si schovala na památku. Protože na lidi, které jsem měla ráda, nezapomínám. Aleše jsem už nikdy v životě nepotkala, ale občas na něj myslím.
Alice (64), Břeclav
