Domů     Můj deníček byl hlavně o lásce
Můj deníček byl hlavně o lásce
3 minuty čtení

Čekala jsem na svého milého řadu let, až do listopadové revoluce. Doufala jsem, že přiletí prvním letadlem, kterým to půjde.

Bylo nám patnáct, chodili jsme do prváku, ale znali jsme se už předtím ze základky a taky jsme bydleli jen kousek od sebe. Psala jsem si deníček, a když ho dnes čtu, pojednává prakticky jen o něm, o Alešovi.

Byli jsme děti, ale pevně přesvědčené, že se, jakmile to půjde, vezmeme. „A co když se to pokazí?“ bála jsem se. „Jak by se to mohlo pokazit?“ divil se Aleš. „Záleží přece jen na nás.

Když budeme opravdu chtít, splní se to.“ Tak jsem si napsala do deníku, že záleží přece jen na nás. Byla to pravda, i když ne tak docela. Přišlo děsivé léto, na které nikdy nezapomenu. Aleše čekala dovolená v Jugoslávii. „Ty se máš,“ vzdychla jsem. „Moře!

A já si budu máchat nohy v potoce u chaty. Možná ani to ne, protože v létě většinou vyschne.“ Usmál se a pohladil mě po vlasech se slovy: „Jak to bez tebe těch čtrnáct dní vydržím?“

Domeček z karet

Už se nevrátil. Jeho místo v lavici zelo prvního září prázdnotou. Emigrovali. Sesypala jsem se jako domeček z karet. Naši měli fůru práce, aby mě dali dohromady. Měsíc nebo i déle jsem nechodila do školy.

Trápily mě vysoké horečky, v bezesných nocích jsem si představovala, že se Aleš s rodiči vrátili a on mi klepe na dveře pokojíčku. „Myslíš, mami, že je možné, že by se vrátili?“ vyzvídala jsem. Smutně se usmála. Nechtěla mi dávat falešné naděje.

„Možné je všechno,“ těžce vzdychla. „Ale být tebou, moc se na to neupínám.“ Na podzim mi přišel pohled s obrázkem jakési daleké katedrály. Text mi vrátil naději. Aleš psal, že pořád záleží jen na nás.

Že na mě myslí každý den a pevně věří, že se jednoho dne setkáme a budeme spolu už napořád. To mě uzdravilo. Budu čekat, umiňovala jsem si. Když jsem to oznámila mámě, jen se pousmála. „To je hezké, taková velká láska,“ řekla.

Nezapomínám

Listopad 1989 mě zastihl v nemocnici, to už jsem řadu let pracovala jako zdravotní sestra. Byla jsem svobodná, bezdětná, a radovala jsem se nejen z toho, že naše země konečně získala vytouženou svobodu.

Uvidím Aleše, uvědomila jsem si a nohy se pode mnou podlomily. Uvidím Aleše! Čekala jsem, že přijede prvním vlakem, přiletí prvním letadlem. Záleží přece jen na nás, no ne? Jenomže Aleš se neobjevoval. Asi tak za rok jsem potkala jeho mámu.

„Pamatuješ se ještě na Aleše?“ povídá mi pyšně. „Je z něj úspěšný podnikatel. Sem se už nevrátí.“ Řekla jsem, ať ho pozdravuje. Pohled s katedrálou jsem si schovala na památku. Protože na lidi, které jsem měla ráda, nezapomínám. Aleše jsem už nikdy v životě nepotkala, ale občas na něj myslím.

Alice (64), Břeclav

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.