Na starém kabátě v maminčině skříni byla připnutá krásná brož. Ten šperk s sebou ale nesl dávné prokletí. Naší rodině přinášel jen neštěstí.

Tu vůni levandulového sáčku, která se linula ze šatníků mojí maminky, jsem milovala. Asi jako každá dívenka jsem se v maminčině šatníku ráda hrabala a zkoušela si různé šaty, samozřejmě nejraději ty plesové, krásně zdobené.

„Mami, koho je ten velký černý kabát, takový jsem na tobě nikdy neviděla?“ zeptala jsem se, když jsem vzadu ve skříni objevila starý, omšelý kabát. „Ten mám po babičce. Nosit ho nebudu, není mi, ale je to památka. Ve skříni mi ale zabírá moc místa, asi ho vyhodím!“

Maminka vytáhla těžký kabát ze skříně, prohledala kapsy a pak se zadívala na límec, kde se cosi zalesklo. „Taková krásná brož! Vážka! Ani jsem si jí nevšimla,“ zvolala nadšeně.

Brož z kabátu sundala, chvíli si ji prohlížela na světle a nakonec si ji přišpendlila na své černé sako.

A to pak vložila i s broží zpět do svého šatníku. Před večeří přišla smutná zpráva, dědeček v nemocnici zemřel. Ležel tam s obyčejným zápalem plic a vypadalo to, že se uzdravuje. A najednou tak nečekaný obrat…

Něco se stalo

Dědeček už byl sice starý, ale vypadal dobře a byl vitální. V jeho rodě vládla dlouhověkost. Maminka jeho smrt hodně oplakala. Uběhlo čtrnáct dní. To ráno jsem otevřela tajně máminu skříň a krásnou, starou brož si z jejího saka půjčila.

Chtěla jsem se s ní pochlubit ve škole. Ukryla jsem ji ve školní brašně a před školou si ji připnula na svůj kabátek. Když jsem přišla domů, hned jsem poznala, že se něco stalo. Maminka seděla smutně v kuchyni a mladší bráška usedavě plakal.

Dozvěděla jsem se, že zemřel náš milovaný pejsek Míša. Byly mu teprve čtyři roky, zdál se úplně zdravý, veselý. Najednou padl na bok a byl mrtvý, zvěrolékař řekl, že to byl infarkt.

Ale i on sám se divil, našeho Míšu dobře znal a byl přesvědčený, že není zdravějšího psa v okolí. Že by to mělo nějakou souvislost se starou broží, která do domu přivádí smrt, nikoho nenapadlo.

Je prokletá?

Vrátila jsem ji mamince do šatníku a po nějaké době na ni zapomněla. Asi po roce k nám přijela teta Soňa, maminčina sestra. Měli se strýcem lístky do divadla. Poseděli u nás odpoledne a pak přišlo nějak na tu zatracenou brož.

Maminka se o ní zmínila, že ji našla na babiččině kabátě. Tetě se zalíbila a ještě ten večer si ji do divadla půjčila. Cestou z divadla havarovali s autem. Strýc na tom byl moc špatně.

V tu chvíli mě to napadlo. Co když za to může brož? Je prokletá? Další den jsem šla za maminkou a všechno jí řekla − i to s naším psem. Jak jsem si ten den brož tajně vzala do školy…

Kam s ní?

Maminka se mi kupodivu nesmála, ale rychle běžela pro brož, kterou jí teta vrátila. Vyrazila na zahradu, a tam brož zakopala. Poté mi říkala, že se k broži váže legenda, které dříve nevěřila.

Patřila kdysi jedné kruté hraběnce, která trýznila celé okolí. Jednou ji při jízdě na koni ztratila a můj pradědeček ji našel. Dal ji prababičce jako dárek, hned vzápětí zemřel.

Poté se stalo za sebou několik dalších neštěstí, a tak prababička brož uschovala. Ze skříňky, kde byla zamčená, ji pak vytáhla až moje babička. Měla ji na kabátě ten den, kdy zemřela. A kabát si pak uložila maminka do své skříně na památku.

Tereza (72), Praha