Nikdy jsem nevěřila na nějaké věci mezi nebem a zemí. Možná jsem se bránila, protože v naší rodině se opakovaly tragédie.

Jen co sahá paměť historek naší rodiny, tak vím, že prababička se oběsila, druhá s pradědou zemřeli při tragické autonehodě. Babička spolykala prášky na spaní. Bohužel jsem tyto příbuzné chtěla následovat, když mi tragicky zahynul syn. Viděla jsem to. Byla jsem u jeho posledních chvil.

Chtěla jsem to skončit

Pamatuji si, jak mě sestřička budila s tím, že musím něco sníst. Nemohla jsem pozřít sousto, takže mi nemocniční personál dost vyčinil. Mělo to raději skončit. Jenže snacha přišla domů příliš brzy. A zavolala pomoc.

Viděla tu prázdnou krabičku od léků na spaní i prášků na nervy. Zachránila mi život. I když, je to vůbec k žití?

Dvě velké ztráty

Ještě jednu tragédii jsem neprozradila. Manžel nebyl vyloženě tou pokrevní příbuznou větví, jak se říká. Sděluji to až nyní, protože chci popsat, že mám pocit, jako bych mu smůlu do života přinesla já. Já z rodiny, kde se odehrálo tolik tragédií.

Tehdy jsem čekala druhé děťátko, holčičku. Těšili jsme se i náš malý Martínek. Jednoho večera se manžel vracel domů a bohužel zahynul při dopravní nehodě. Smetl ho náklaďák. Bohužel vlivem stresu jsem o dívenku přišla. A tak jsme s Martínkem zůstali sami.

Moje jediné štěstí

Martínek byl chytrý, vnímavý, věděl, že mám jen jeho, proto se mi snažil dělat jen samou radost. Dobře se učil ve škole, se vším mi pomáhal, byl pozorný i k okolí. Dokonce mi i sám radil, abych si ještě někoho našla.

Zkoušela jsem to, ale nějak mi ti chlapi nebyli souzeni. Martin vyrostl, vystudoval vysokou, našel si dívku jménem Petra, kterou si vzal.

Bydleli jsme spolu

Pořídili si dům a rozhodli, že budu bydlet s nimi. Nechtěla jsem jim zasahovat do soukromí, bála jsem se, abych nebyla přítěží, ale oba byli skvělí a dali mi najevo, že si to moc přejí. Následně se nám do rodiny narodily dvě děti a já byla šťastná babička.

Nic nám nechybělo

Díky svému synovi a snaše jsem tehdy zažívala moc krásný a šťastný život. Měla jsem ještě sílu na to, abych hlídala vnoučata, která byla hodná, takže vše šlo jako po másle. A já si myslela, že prokletí bylo zlomeno.

Konečně jsem měla i tu velkou rodinu, po které jsem kdysi s manželem tak toužila. Navíc naše rodina držela při sobě, což také není samozřejmé. Jenže asi nic netrvá věčně. Naše štěstí jednoho dne skončilo a bohužel velmi tragicky. Zase!

Byla to jen procházka

Byl to takový podzimní sychravý den. Šla jsem vyvenčit našeho Filipa, nebo tedy Filipsa, jak mu říkala vnoučata a my pak také. Martin přijel dřív domů a říkal, že se půjde projít také. Kancelářské povolání dělalo své.

Byla jsem ráda, protože i když jsme žili v jednom domě, nebylo tolik času si popovídat. Hektický život mladých.

Nevěděla jsem, co se stalo

Listí šustilo, od pusy nám šla pára, jaké bylo chladno. Zdálo by se, že jde o romantické zátiší, pouliční lampy pozlatily cestu před námi. Najednou jsme ale zaslechli řev. Volání o pomoc. Bála jsem se, ale Martin… Ten Martin, kterého jsem učila pomáhat druhým.

Běžel, že pomůže. Doběhl k bitce, kde dva muži mlátili jednoho. Martin se snažil vše zklidnit.

Místní gauner zaútočil

Dostalo se mu jen upozornění, ať se do toho neplete, nebo to schytá. Jenže nebohý člověk se na zemi skoro nehýbal, takže Martin se nedal. Začal tak schytávat rány za oběť, kterou bránil. Byl tam takový silný gauner. Mlátička se špatnou pověstí.

Filip se mi vytrhl z ruky a skočil po tom gaunerovi. Tím ho přiměl utéct.

Bylo to strašné. Ta bezmoc!

Volala jsem o pomoc, až se začali lidé ze sousedství sbíhat. Klekla jsem si k synovi a onomu zbitému muži. Byl z něj cítit alkohol. Asi to vyzní špatně, ale napadlo mě, že se ti dva pohádali. Že ona oběť provokovala.

I když nebylo správné, že jej gauner takhle zřídil, nemusel by můj Martin… Dnes… Nemohu ani psát.

Ještě žil. Proč to skončilo?

I když byl Martin od krve, říkal, že bude v pohodě. V dálce jsem už slyšela houkání sanitky a policie, modré majáky protnuly to zlaté světlo z pouličních lamp. Záchranáři naložili oběť, od syna mě museli odtrhnout, protože ztratil vědomí.

Nevím, jak rychle se to stalo, ale najednou jej začali resuscitovat. Říkal mi, že bude v pořádku. Trvalo to prý půl hodiny. Nakonec mi řekli, že bohužel se nedalo nic dělat. Zranění hlavy byla fatální. Viděla jsem zemřít svého Martínka.

Nevěděla jsem, jak dál

Martin byl mladý a silný mužský. Nikomu nic neudělal, jen bránil oběť. Ta přežila. Ne, nepřeji jí nic špatného. Dnes. Tehdy jsem bohužel říkala, proč to nebylo naopak. Museli zavolat snachu, aby pro mě přišla. „Kde je Filip?“ zeptala se.

Ani jsem nevnímala, že se zaběhl pejsek. Naštěstí jej přivedli sousedé. Se snachou jsme zůstaly v tom domě samy. S dětmi. A vzpomínkami. Gaunera chytli a odsoudili na 12 let. Za zabití syna? Dokonce jej pak prý propustili předčasně.

Ani nechci vědět, jak to bylo. Chtěla jsem to tehdy skončit. Nepovedlo se. Je to už mnoho let, ale já stále nemám chuť žít. I když mi vnoučata dělají radost, ta ztráta syna je stále bolestná. A bude nejspíš navždy.

Monika K. (73), Písek