Sousedé na mě divně koukali a občas se mě někdo zeptal na neuvěřitelnou věc. Třeba, jak se mi líbilo v Austrálii nebo kolik jsem vlastně zdědila?

Bylo to, jako bych se ocitla v nějakém zlém snu. Neuplynul snad jediný den, kdy bych se o sobě nedozvěděla něco nového. „Už jste zase byla nakupovat v tom drahém obchodu s klenoty? A ty náušnice jsou z platiny?

Neříkejte, že jen ze stříbra,“ zněly nekonečné otázky a já začínala být skálopevně přesvědčená, že o mně někdo záměrně šíří pomluvy. Byla jsem jen obyčejná pracující ženská, navíc vdova, a byla jsem ráda, že vyjdu se svojí skromnou výplatou!

Pracovala jsem v jedné malé organizaci a o nějakých odměnách či benefitech jsme si tam všichni mohli jen nechat zdát. Ale práce byla potřebná a já ji milovala. Starat se o osamělé seniory.

Žila jsem skromně

To mi žádné lépe placené zaměstnání nemohlo vynahradit! Už mnoho let jsem bydlela v nově zrenovovaném paneláku a byla spokojená. Že se z mých letitých sousedů stanou nepřátelé, jsem nečekala. Až teď.

Co se děje?

Proč mi chce někdo škodit? V hlavě jsem začala podezírat skoro každého. Třeba paní, co bydlela o patro níž. Její dcera pracovala coby makléřka a ona mi před časem nabízela, že můj byt dceřina firma odkoupí na investici. Odmítla jsem.

A odmítla jsem i pána z přízemí, který mi, z ničeho nic, začal dělat takové divné návrhy. Jako že budeme víc než kamarádi. I mladí lidé z posledního patra mohli být pachateli té pomlouvačné kampaně.

Jednou jsem je upozornila, že by mohli občas zamést chodbu, kterou zanesli bahnem z kočárku. Přestali mě zdravit. Rozhodla jsem se uskutečnit experiment.

Pátrání

Umínila jsem si vypouštět lži o sobě cíleně. Uvidí se, zda se překroucená informace dostane dál. Možná se dopátrám pravdy o původci toho všeho. Jako první byla na řadě ta paní, jejíž dcera chtěla můj byt koupit. Namluvila jsem jí, že už letos dědím podruhé.

A že nevím, kam peníze investovat. Uplynul týden, ale toto téma nepřišlo na přetřes. Nezbývalo než pokračovat. Nic se ale nikdy neudálo!

Byla jsem v koncích, když jsem před zraky svojí nejmilejší sousedky, ženské, s kterou jsem se před lety nastěhovala současně, zakopla o práh dveří. Zaklela jsem, že jsem nešikovná.

Odhalila se vlastně sama

Ona se jen usmála a optala, zda mi nic není. „Není, děkuji, jen se mi zatočila hlava!“ odpověděla jsem. Další den přišlo překvapení. „Prý jste se nám, sousedko, včera opila?“ vyptával se jakýsi pán, kterého jsem skoro neznala.

Než jsem sjela výtahem do přízemí, dozvěděla jsem se, že jsem zapíjela svobodu a budu se vdávat. Bylo to jasné. Pomluvy šířila moje „hodná“ sousedka! Zprvu jsem tomu nemohla uvěřit, ale fakta hovořila jasně. Neváhala jsem a šla se jí zeptat.

Otevřela a zatvářila se udiveně. Pak se jen tak uštěpačně usmála. „Už mě nebavilo, jak jste pořád pozitivní. Máte vše a já nemám nic. Děti si mě nevšímají a důchod mám tak malý, že si nemohu koupit ani kabát na zimu!“ vyhrkla ublíženě.

Kvůli obyčejné, navíc neopodstatněné závisti někomu takhle ubližovat? Na to nebylo co říct. Otočila jsem se a bez pozdravu odešla. Omluvu jsem nečekala! Ale ty ošklivé pomluvy konečně ustaly.

Milada P. (60), Jihlava