Se sestrou jsme dvojčata a ani jedna z nás se nevdala a neměla děti. Odjakživa žijeme jen jedna pro druhou.
Dříve nebyla dvojčata tak častá jako nyní. Alespoň mi to tak připadá. V dětství jsem vůbec žádná neznala, natož taková, která by si byla podobná jako vejce vejci! Se sestrou jsme byly trochu jako nějací exoti na ukazování.
Vždycky, když do naší třídy přišla nějaká inspekce nebo návštěva, nás paní učitelka hned ukazovala.
Měly jsme jedna druhou
Se sestrou jsme z toho žádné výhody neměly. Ani obvyklé historky, jak jedna za druhou chodí na zkoušky, se v našem případě nekonaly. To proto, že jsem si jako hodně malá způsobila těžký úraz, po kterém mi zbyla nápadná jizva na obličeji.
Coby dospělá jsem si ji nechala operovat, aby byla co nejtenčí. Ale i tak byla viditelná a nápadná. Já za ni ale byla vděčná. Alespoň něco nás odlišovalo. Maturitu jsme sice složily každá na jiné škole, ale přesto jsme skončily na stejném pracovišti.
Když onemocněli rodiče, bylo rozhodnuto. Zůstaly jsme obě doma a nikam se neodstěhovaly. Ještě jsme netušily, že tomu tak bude už napořád. Dvě staré panny, spolu, bez manžela a dětí.
Hodně jsme cestovaly
Ani nám to nepřišlo divné. Zvykly jsme si žít po svém a vlastně nám nic nechybělo. Slušně jsme si vydělaly a peníze utrácely za cestování. Skoro bez nadsázky se dalo říct, že jsme měly se sestrou možnost vidět celý svět.
Impulsem byl většinou nějaký film nebo seriál. Byl to už takový náš rituál. „Pojedeme tam, viď?“ zeptala se vždycky Jana po zhlédnutí nějaké série v televizi. Já nadšeně přikývla. Cestování jsem milovala!
Janička byla náruživá fotografka a já zase náruživá tvůrkyně fotoknih. Z jejích fotek jsem po návratu z cest vždycky vytvořila fotoknihu a tu založila k ostatním. Už jsme jich měly několik polic! Jenže potom se to změnilo. Jana fotila čím dál méně kvůli problémům se zrakem.
Operaci odmítla
Zprvu tvrdila, že jen potřebuje silnější brýle, ale nebylo tomu tak. „Budete potřebovat operaci!
Jinak byste mohla přijít o zrak, to víte, oči jsou párový orgán a většinou se problém s jedním okem projeví i na tom druhém…,“ konstatovala lékařka a hned si chtěla zapsat termín Janina nástupu do nemocnice. Ona ale jen zavrtěla rezolutně hlavou. Prý nikdy!
Měla jsem co dělat, abych s ní i před lékařkou pořádně nezatřásla. „Jaké nikdy?“ zeptala jsem se jí hlasitě. Seděla jsem přímo v ordinaci. Ona se totiž bála a já musela vždycky chodit s ní.
Plakaly jsme obě
Jen se na mě otočila a stejným tónem zopakovala: „Prostě nikdy!“ Domů jsme šly mlčky. Byla jsem na sestru naštvaná. Nerozuměla jsem tomu. To je její strach z operace větší než strach ze slepoty? Co bychom si počaly, kdyby Jana oslepla.
Můj vztek se mísil se strachem a obavami. Bylo to snad poprvé, co jsem se sestrou tak zásadně nesouhlasila. Nechápala jsem ji! Jana se doma rozbrečela. Prý je pro ni nemožná představa, že ji bude někdo řezat v otevřeném oku. Nakonec jsem plakala s ní.
Bylo mi jí tak moc líto! Klidně bych tam šla za ni, kdyby to šlo. K operaci jsem ji přemlouvala snad denně, ale nic nepomáhalo. Byla prostě pevně rozhodnutá. Operovat se nenechá!
Musel zasáhnout osud
Až osud rozhodl o sestřiných očích. Obou! Možná to bylo zhoršeným zrakem, možná jen uklouzla. Spadla na zledovatělém chodníku a hrozně si odřela tvář. Štěrk se jí dostal i do oka. Toho dosud zdravého! V nemocnici jí ránu vyčistili a zašili.
Potom přišla na konzultaci ona oční lékařka. Zděsila se! Ale tentokrát se nenechala odbýt. „Oslepnete, tentokrát určitě! Obě oči nemůžete zanedbat.
Všecho dopadlo dobře
Nepřipustila diskusi a nechala sestru převézt na svoje oddělení. Operace se konala hned další den. Nejdřív zraněného oka, a potom toho nemocného. Sestra byla tak zesláblá a zmožená, že ani neprotestovala a podepsala souhlas. Domů odešla zdravá jako rybička.
Za odměnu jsme si nadělily dlouhou dovolenou. Na severu, pěkně potmě. Pozorovat polární záři, sníh a čarokrásnou přírodu. A sestra se už těší, že tu tmu bude fotit.
Anna T. (66), Brno