Bála jsem se, že zůstanu na ocet, poté ale přišel jeden den, který vše změnil. Poděkovat za to mohu cestě autobusem.

Tak moc jsem si přála lásku, a ona stále nepřicházela. Bylo mi už dvacet tři let a neměla jsem za sebou žádnou vážnou známost. Tolikrát jsem se závistivým pohledem koukala na všechny ty zamilované dvojice, které jsem každý den potkávala. Na ulici, v dopravě, v samoobsluze, všude.

Toužila jsem po lásce

Jak to jenom udělali, že mají jeden druhého, zatímco já jsem jako kůl v plotě, ptala jsem se sama sebe stále dokola. A také tehdy, když jsem seděla v autobuse cestou do práce.

Byl narvaný k prasknutí. Chytla jsem poslední místo k sezení. Další příchozí už museli stát. Některým to ale zřejmě nevadilo.

Plný autobus

Jako třeba tomu chlapíkovi, který stál jen pár metrů přede mnou. V jedné ruce měl kufřík, druhou se přidržoval madla a u toho si tiše pohvizdoval. Stejně tak zamilovaný pár, který postával opodál, vypadal, že si z plného autobusu nic nedělá.

Neustále se objímali a něco si špitali do ucha, a já se zase neubránila závistivému pohledu. Když vtom autobus začal zběsile troubit a rázem prudce zabrzdil.

Prudký náraz

Ti, kteří se nedrželi pevně, neměli šanci ten manévr ustát bez karambolu. Kupříkladu ten chlapík s kufříkem. Jak autobus zastavil, ztratil rovnováhu a následoval pád. Kufříkem mě neohrabaně praštil do hlavy a padl mi rovnou do klína.

Byla to pořádná rána a šok, na klíně mi seděl cizí chlap. „Nezlobte se. Jste v pořádku?“ omlouval se mi. „Ano, jsem,“ řekla jsem, ale tušila jsem, že po ráně kufříkem si nejspíš odnesu pěknou bouli.

Jinak se ale naštěstí nikomu nic nestalo, ani té srnce, která přebíhala přes silnici těsně před naším autobusem, což byl důvod celého pozdvižení.

Boule na památku

O chvíli později jsme dorazili do města, během té doby se mi ten chlapík snad ještě pětkrát omluvil. Byl tak milý. Jak jsem předpokládala, do večera se mi na čele udělala boule, kterou jsem ani vlasy nedovedla zakrýt.

A nezamaskovala jsem ani svůj úsměv, který se mi kdoví proč objevil na tváři druhý den ráno, když přistoupil do autobusu ten muž, jenž mi předchozí den skončil na klíně. A ještě více jsem se musela usmívat, když si ke mně přisedl. „Má stará známá,“ smál se. Mé boule na čele si hned všiml a po zbytek cesty jsem poslouchala další omluvy.

Děkuji, osude!

„Co kdybych vás, jako bolestné, pozval na kávu?“ zeptal se, když jsme vystupovali a já odvětila jenom: „To by šlo!“ Tak jsem poznala muže, kterého už přes třicet let můžu nazývat svým manželem. Doslova mi spadl do klína a já za to jsem vděčná každý den.

Markéta P. (58), Plzeňsko