Ráda jsem chodila na starý hřbitov a začala si z něho nosit domů různé věci. Vystavovala jsem je u našeho krbu. Pak na mě jednou kdosi z ohně promluvil.

Jelikož jsme bydleli v domě, kde se neustále něco opravovalo a pracovalo na zahradě, často mě máma posílala vyvézt na nedaleké smetiště kolečko plné odpadu. Když jsem však ze smetiště domů dovezla kolečko plné jiných krámů, máma šílela.

Bavilo mě si ty staré vyhozené věci, odkázané k zániku, spravovat a znovu jim dávat život. Dodnes mám schovanou třeba ručně vyřezávanou starou loutku, kterou jsem tam vyhrabala. Taky jsem s oblibou prolézala staré půdy a z nich toho domů hodně natahala.

To musím mít!

Nedaleko našeho domu byl starý hřbitov. To místo mě přitahovalo, i tam jsem začala slídit. A když jsem tam náhodou objevila kus kosti, začala jsem na to místo chodit pravidelně. Jako dítě jsem si vzala do hlavy morbidní představu, že si složím nebožtíka.

Všechny objevené kosti jsem si ukládala do krabice ve sklepě. Mou sbírku však při úklidu objevila máma, a za velkého hubování ji odnesla zpět na hřbitov. Byla jsem z toho několik dní špatná. Pak jsem si ale řekla, že se svého plánu nevzdám.

A vyrazila tam znovu. Kromě kostí, které jsem vyhrábávala, jsem si domů donesla i několik suvenýrů. Mezi nimi i ulomené křídlo malého andělíčka, sošku holubičky, křížek a hřbitovní lucerničku.

Tajná skrýš

Suvenýry jsem tentokráte skládala pečlivě do mého malého cestovního kufříku, který ležel na skříni v našem obýváku. Tam matka nelezla, protože se bála výšek. To já uměla šplhat po nábytku jako opice, i když už jsem dospívala.

Než pojedeme v létě na dovolenou, budu mít svého nebožtíka určitě celého, říkala jsem si tehdy. Už jsem pro něho měla vymyšlené i jméno Archibald. Kam ho ale v našem domě dám, až ho sestavím, to jsem nevěděla.

Však ono se něco najde, utěšovala jsem se, když mě ta myšlenka popadla. Ostatní věci ze hřbitova jsem vyčistila, opravila a vystavila si je nad krbem. Jednou jsem byla doma sama, rodiče šli na zábavu. Seděla jsem u zapáleného krbu a popíjela čaj.

Na krbu jsem si zapálila svíčku ve své hřbitovní lucerničce. Ani nevím, jak dlouho jsem tam klimbala, když mě najednou vzbudil zvuk vycházející z ohně. Divoce zaprskal a zasyčel. Podívala jsem se do krbu. Plameny se kroutily jako hadi.

Volal mě jménem

A já najednou slyšela tichý hlas, jak zasyčel: „Míšššo!“ Naklonila jsem se k ohni a myslela si, že se mi to zdálo. Jenže pak se ozvalo znovu a hlasitěji: „To jsem já! Archibald!“ Příšerně jsem se vyděsila.

Vyběhla jsem na chodbu, hodila na sebe bundu a boty a běžela k babičce, která bydlela poblíž. Tam jsem přespala. Druhý den jsem přiznala rodičům, že mám v kufru kosti ze hřbitova. Táta je odnesl zpět a já se na hřbitově už nikdy neukázala.

Michaela (61), Brno