Můj tatínek skladoval věci po předcích, nepřipustil, aby se cokoli vyhodilo. Posedlost, s níž se nedalo nic dělat, leda se s ní smířit.

Táta nikdy nedovolil nic vyhodit. Z našeho baráčku se stalo skladiště příšerností po předcích. Nebyly to starožitnosti, jen staré, bezcenné krámy.

Mnohokrát jsem se pokusila mu vysvětlit, že by to doma bylo bez obludných manželských postelí po babičce a dědovi, jejich ohromné trojdílné skříně, nočních stolků či dalších skříněk narvaných starými oděvy, otlučeným nádobím, budíky a hodinami a dalšími nesmyslnými předměty mnohem hezčí.

Byla to marnost nad marnost. Asi by se zbláznil, kdyby se musel té veteše vzdát. Máma se tisíckrát pokoušela mu tu posedlost vymluvit, a když zjistila, že je to nemožné, radši umřela. A tak jsme mezi krámy zůstali jen my dva, táta a já.

Těžko říct, proč jsem se nevdala. Byla jsem kdysi k zbláznění zamilovaná, a když to nevyšlo, zlomilo mi to srdce. Už jsem se o nic nesnažila. Zůstala jsem s tátou, protože jsem věděla, že ten mě má doopravdy rád. Časem se z něj stal podivín. A ze mě asi taky.

Kdo to zvoní

Okolí nás zjevně považovalo za poloviční blázny. Když se zčistajasna objevil Richard, málem jsem se z toho zjančila. Koukla jsem oknem, kdo to zvoní. Za vrátky stál Richard, i po těch letech jsem ho poznala. První myšlenka byla, že se schovám a neotevřu.

Moc dětinské. Statečně jsem si to namířila ke vratům tak jak jsem byla, v domácím oblečení, rozcuchaná, nenalíčená. Richard. Kdysi mi zlomil srdce a pak emigroval. Od té doby jsem ho neviděla. Až teď. Zvu ho dál. Udiveně se rozhlíží. Vrtí hlavou.

„Teda,“ souká ze sebe, „tady se zastavil čas. Na tu skříň si pamatuju. Byla osmdesátá léta. Máte ji pořád.“ Nad interiérem vykřikoval údivem do té míry, až to bylo nezdvořilé. Po chvíli se vzpamatoval a řekl, promiň.

S leskem v očích

Uvařila jsem čaj a on líčil, že se nejdřív chtěl vrátit, že se mu stýskalo, ale ten svět, barevný, rozmanitý, zajímavý, ho přitahoval. Našel si kamarády, práci nejdřív katastrofální, později díky novým známým slušnou. No a potom přišel ten hlavní zlom.

„Objevila se Julie,“ pravil s fanatickým leskem v očích. Vyprávěl, v jaké ulici se s tou ženskou usadili a co všechno tam kvete, co zjara, co v létě. Byla to bezohlednost. Cožpak nechápal, že mi znovu láme srdce?

Rychle jsem ho vyprovodila, lhala jsem, že mi za chvíli začíná hodina tance. Asi tomu nevěřil. Když pak přišel táta, který byl na rybách, řekla jsem mu, že jsem moc ráda, že ho mám. „Že ty jsi něco pila?“ pohrozil mi žertem prstem a pustil si v rádiu dechovku. Věděla jsem, že tohle je a vždy bude nejlepší chlap mého života.

Jiřina (61), Cheb