Domů     Láska je silnější než smrt, tvrdí pohádky
Láska je silnější než smrt, tvrdí pohádky
3 minuty čtení

O výročí svatby babička prostírala slavnostní porcelán a vařila knedlíčkovou polévku a svíčkovou. Tak, jak to měl děda nejraději.

Když se přiblížil ten slavnostní den, říkávala babička: „Dnes máme výročí svatby.“ Vzpomínala, jak se s dědečkem brali, jak jí teta švadlena ušila krásné bílé šaty a že, neboť byla starostovou dcerou, byl ke kostelu natažený červený koberec.

V ten slavnostní den prostřela sváteční bílý ubrus a svoje nejlepší porcelánové nádobí. Vařila knedlíčkovou polévku a svíčkovou omáčku, tak, jak to měl děda nejraději. Jenže jeho místo zůstávalo prázdné. Už jsem si na to zvykla.

Babička mu nenesla věneček na hřbitov, naopak se tvářila, jako by tu s námi byl stále. Jako by vítězila nad smrtí. Neboť láska je silnější než smrt – říká se v pohádkách.

Pro dědu

Také o Vánocích babička pokaždé prostírala nikoli pro náhodného pocestného, jak velí tradice, ale pro dědu. Dědeček, kterého jsem nikdy nepoznala, byl vlastně svým způsobem všude.

Jídelně kraloval jeho portrét, obývacímu pokoji stěna plná fotografií, v knihovně byly jeho knihy, u rádia jeho křeslo, v šuplících zápisníky, fotoaparáty, brýle. Babička, jak jsem si všimla už coby malá holka, trpěla samomluvou.

Tedy zprvu to tak vypadalo, ve skutečnosti si tímto způsobem povídala s dávno zesnulým manželem. Máma se o tom kdysi bavila s tátou a táta vyjádřil názor, že babička je tak trochu mešuge.

Netušila jsem, co to slovo znamená, ale pochopila jsem, že se o pochvalu nejspíš nejedná. Bylo mi babičky čím dál víc líto. Ačkoli nebývala smutná, spíš naopak. Ale trhalo mi srdce, jak si pořád představuje, že je tu děda s námi.

Velké štěstí

Jednou o Vánocích, bylo mi třináct a byla jsem tehdy nějaká přecitlivělá, jsem to už nevydržela. Babička tentokrát s dědečkem hovořila i před námi, říkala směrem k jeho židli: „Vidíš, Václave, jakého jsme se dožili štěstí?

Jakou máme krásnou rodinu?“ A při kávě se ho zeptala, zdali mu chutná její cukroví a zdali nemá pocit, že loni bylo o fous lepší. Táta si významně odkašlal a povzdychl. Odstrčila jsem židli a utekla nahoru do pokoje pro hosty.

Nechtěla jsem, aby všichni viděli, že brečím. Máma za mnou hned přiletěla, prý že se od štědrovečerního stolu takhle neodchází. „Je mi babičky hrozně líto,“ štkala jsem. „Musí se bez dědy moc trápit.“ Máma se usmála a pohladila mě po hlavě.

„Neplač kvůli tomu,“ řekla. „Babička zažila opravdovou, velikou lásku. A to přece není důvod k pláči. Je to spíš velké štěstí, nemyslíš?“

Pavlína (61), Otrokovice

Související články
2 minuty čtení
Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát. Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz. Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.