O výročí svatby babička prostírala slavnostní porcelán a vařila knedlíčkovou polévku a svíčkovou. Tak, jak to měl děda nejraději.

Když se přiblížil ten slavnostní den, říkávala babička: „Dnes máme výročí svatby.“ Vzpomínala, jak se s dědečkem brali, jak jí teta švadlena ušila krásné bílé šaty a že, neboť byla starostovou dcerou, byl ke kostelu natažený červený koberec.

V ten slavnostní den prostřela sváteční bílý ubrus a svoje nejlepší porcelánové nádobí. Vařila knedlíčkovou polévku a svíčkovou omáčku, tak, jak to měl děda nejraději. Jenže jeho místo zůstávalo prázdné. Už jsem si na to zvykla.

Babička mu nenesla věneček na hřbitov, naopak se tvářila, jako by tu s námi byl stále. Jako by vítězila nad smrtí. Neboť láska je silnější než smrt – říká se v pohádkách.

Pro dědu

Také o Vánocích babička pokaždé prostírala nikoli pro náhodného pocestného, jak velí tradice, ale pro dědu. Dědeček, kterého jsem nikdy nepoznala, byl vlastně svým způsobem všude.

Jídelně kraloval jeho portrét, obývacímu pokoji stěna plná fotografií, v knihovně byly jeho knihy, u rádia jeho křeslo, v šuplících zápisníky, fotoaparáty, brýle. Babička, jak jsem si všimla už coby malá holka, trpěla samomluvou.

Tedy zprvu to tak vypadalo, ve skutečnosti si tímto způsobem povídala s dávno zesnulým manželem. Máma se o tom kdysi bavila s tátou a táta vyjádřil názor, že babička je tak trochu mešuge.

Netušila jsem, co to slovo znamená, ale pochopila jsem, že se o pochvalu nejspíš nejedná. Bylo mi babičky čím dál víc líto. Ačkoli nebývala smutná, spíš naopak. Ale trhalo mi srdce, jak si pořád představuje, že je tu děda s námi.

Velké štěstí

Jednou o Vánocích, bylo mi třináct a byla jsem tehdy nějaká přecitlivělá, jsem to už nevydržela. Babička tentokrát s dědečkem hovořila i před námi, říkala směrem k jeho židli: „Vidíš, Václave, jakého jsme se dožili štěstí?

Jakou máme krásnou rodinu?“ A při kávě se ho zeptala, zdali mu chutná její cukroví a zdali nemá pocit, že loni bylo o fous lepší. Táta si významně odkašlal a povzdychl. Odstrčila jsem židli a utekla nahoru do pokoje pro hosty.

Nechtěla jsem, aby všichni viděli, že brečím. Máma za mnou hned přiletěla, prý že se od štědrovečerního stolu takhle neodchází. „Je mi babičky hrozně líto,“ štkala jsem. „Musí se bez dědy moc trápit.“ Máma se usmála a pohladila mě po hlavě.

„Neplač kvůli tomu,“ řekla. „Babička zažila opravdovou, velikou lásku. A to přece není důvod k pláči. Je to spíš velké štěstí, nemyslíš?“

Pavlína (61), Otrokovice