Vyprávěl mi, že v jeho těle žije druhá bytost a chtěl ji zabít. Jednou v noci se mi stalo něco, o čem jsem musel jako psychiatr dlouho přemýšlet.

Pan Sadílek seděl přede mnou a vzájemně si proplétal prsty svých rukou. Nehty měl okousané. V pravém oku vítězily tiky. Celé vzezření mého pacienta působilo nervózním dojmem, každičký mimický sval byl jako napjatá tětiva neviditelného luku. Jsem psychiatr!

Chcete-li, doktor pro „blázny“, neboť výraz psychiatrický pacient je v našem širokém povědomí synonymem slova blázen. Pan Sadílek trpěl úzkostnými stavy, které vyvěraly na povrch v podobě chorobných představ a sebepoškozování.

Domníval se, že je někým sledován a ohrožován. Ona neviditelná bytost žila podle jeho slov v jeho těle, a tak se jí logicky nemohl zbavit.

Chtěl ho vyhnat

Tentokrát mi připadal hodně neklidný. Dlouhé štíhlé prsty, propletené do všech možných poloh, byly viditelně neklidné a jejich pohyby pacient jen stěží kontroloval.

Na začátku krátkých vět zadrhával a jeho pohled za má záda skákal jako poklička vařící se vody na hrnci. „Musím tu bytost v sobě zabít! Teď nebo nikdy!“ zvolal po chvíli. „Myslím na sebevraždu!“ dodal a rozmotal klubko svých propletených prstů.

Navrhoval jsem hospitalizaci. To však razantně odmítl. Ten den jsme se na ničem nedomluvili. Nakonec jsem ho přesvědčil, že vetřelce ve svém těle nechá naživu. Ale pozorovat ho bude stále.

A všechno si bude psát do svého deníku. Zvýšil jsem antidepresiva. Podali jsme si ruku a já se pokusil o úsměv, který měl pacienta nabudit k tomu, že ho plně chápu a pomohu mu.

Hlava jako střep

Večer se mi klížily oči při čtení nové detektivky. Brýle mi sklouzly z očí a já se propadl do snu. Kolem půlnoci jsem otevřel oči. Naráz a dokořán. Posadil jsem se, protože jsem cítil silnou bolest v hlavě.

Velmi nepříjemný pocit, jako by se mi někdo pokusil do středu čela zatlouct hřebík. Obtočil jsem ručník, namočený ve studené vodě kolem hlavy, a spolkl prášek na potlačení bolesti. Nic podobného jsem nezažil.

Chtělo se mi mlátit hlavou o zeď! Bolest byla tak silná, že prášek neúčinkoval. Ležel jsem a snažil se zbavit myšlenek, že mi v hlavě začal právě bujet zhoubný nádor. Jako psychiatr jsem poznal, že nemám daleko k hysterii.

Modřina na čele

Do úst putoval prášek na uklidnění. Bolest ustávala jen velmi pomalu. Do rána jsem nezamhouřil oka. Byla to hrozná noc a ráno šokující zjištění, když jsem na čele objevil podivnou modřinku přesně v místě, kde mě to tolik bolelo.

Nevzpomínal jsem si ale, že bych se byl do čela uhodil. Hned ráno mě pan Sadílek přišel nečekaně navštívit. Svěřil se mi, že se kolem půlnoci rozhodl svého vetřelce přece jen zabít. Vzal pistoli a vtlačil si ji do čela.

Nakonec kohoutek nezmáčkl, cosi mu v tom bránilo! Tlačil ale na pistoli tak, až se mu na čele objevila modřina, podobná té mé. Byly tohle snad důvody mé bolesti na čele? Měl jsem hodně dlouho nad čím přemýšlet…

Stanislav (59), Pardubice