Myslela jsem, že si už nikoho do svého života nepustím, že jsem na něco takového až příliš zklamaná a zahořklá. Naštěstí jsem se ale sama v sobě pěkně zmýlila.

Bejvalka. Nikdy bych nevěřila, že se ze mě někdy stane bývalá manželka. Panebože, jak jsem tu drzou můru nenáviděla! To by uměl každý, oslňovat v minisukni o třiadvacet let staršího nadřízeného.

Vždyť je to tak banální, tak primitivní, tak ubohé! Čerstvá absolventka střední ekonomické školy se nacpala na teploučké místečko sekretářky ředitele, a bylo vymalováno. Než jsem se nadála, byla ze mě bejvalka.

Zrovna ze mě, tak atraktivní, tak hrdé, když jsem po manželově boku kráčela do divadla nebo na firemní večírek. Představa, že takhle teď kráčí jiná, mě dováděla k slzám. Co to musí být za povahu, když rozbije rodinu se dvěma dětmi?

Pohled na zasmušilou Aničku a apatického Honzíka mi rval srdce. Jejich milovaný tatínek cukruje s maturantkou. Postava jak z módních časopisů, dlouhé vlasy, prázdná hlava.

Koukej spát

Myšlenka na pomstu byla tak sladká! Ale jak? Jak se pomstít, aby to mělo úroveň? Dělala jsem spíš věci, které úroveň neměly, a i to je nejspíš slabé slovo. Často jsem jim v noci telefonovala.

Pokud to vzala ona, ječela jsem: „Okamžitě mi zavolejte Libora, okamžitě!“ Zpravidla se ozvalo ledové: „Co od něj potřebujete?“ Zahřměla jsem: „Co je vám sakra do toho?“

Křikla: „Je to můj manžel. Je mi do toho všechno!“ Zahučela jsem: „Rupla mi tu voda, je to havárie, okamžitě mi ho dejte.“ Pochopitelně lež. Když se ve sluchátku ozval Libor, vypískla jsem:

„Byt je pod vodou jako Titanik, topíme se, pomoc!“ Lokla jsem si přímo z lahve a s potěšením poslouchala, jak mě ten bídák, sukničkář a nevěrník vyzývá, abych přestala pít a být trapná a koukala spát.

Buď rozumná

Poslala jsem jí obálku se zlomenou tužkou, což je v mafiánské symbolice poslední varování před popravou. Už jsem těžko mohla být trapnější. Jednou mě při nočním telefonátu přistihla Anička, jdoucí se do kuchyně napít.

Tiše stála ve dveřích a poslouchala, celá vykulená. Tehdy jí bylo čtrnáct. Cosi mě varovalo, ohlédla jsem se, postřehla její užaslý pohled a položila sluchátko. „Mami,“ zaúpěla. „Co to proboha vyvádíš?“

Těžce jsem vzdychla. „Mami, je to hrozně hloupý. Slib, že už to neuděláš.“ Zdvihla jsem dva prsty k přísaze. Už jsem to nikdy neudělala. Zajímavé bylo, že jakmile jsem s tím jednou provždy sekla, cítila jsem se mnohem líp.

A byla jsem na svou dospívající dceru pyšná. „Buď rozumná, mami,“ řekla mi. „Tímhle nic nespravíš.“ Objala mě a zašeptala: „Táta odešel, ale já jsem tady.“

Gabriela (66), okolí Brna