Usadil se mi v hlavě už jako dítěti, radí mi, konejší mě a domlouvá, když dělám hlouposti. Bojím se, že jsem psychicky nemocná. Jeho rady jsou ale nad zlato.
Jako dítě jsem si ráda hrála sama, protože jsem si sama nepřipadala. Spíše naopak. Hrála jsem si vždy s někým, v myšlenkách si s ním povídala a ta bytost mi odpovídala.
A taky se se mnou učila, počítala příklady, probírala problémy, které jsem měla a radila mi. Výborně jsem si s tou tajemnou bytostí rozuměla, nikomu jsem o ní ale nevyprávěla, protože mi to zakázala.
Až v období puberty jsem napsala povídku o přátelství dítěte ze světa lidí a dítěte ze světa lesních duchů. Odměnou mi bylo uznání nejbližších, že mám úžasnou bujnou fantazii. Ono to ale až tak vymyšlené nebylo.
Kočky mi rozumí
Je nesmírně zajímavé, že až po mnoha letech, v době nedávné, jsem se dočetla v knihách o astrologii, že každý Blíženec, a tím já jsem, má své astrální dvojče. Tak to tehdy možná byl, a snad stále je můj astrální sourozenec. O kočkách se říká, že vidí duchy.
Mně se za život stalo mnohokrát, že se na mě kočka zadívala s naprosto užaslým výrazem.
Byly to kočky, které jsem viděla prvně, které mě neznaly, a vždy si mě s velkým zájmem prohlížely – až bych řekla, že se nedívaly na mě, ale na někoho, kdo se v danou chvíli nacházel v mé blízkosti.
Zvlášť kuriózním zážitkem bylo, když se mi před nedávnem udělalo tak nevolno, že jsem musela usednout na lavičku v parku.
Šeptal mi do ucha
Ponořená do sebe jsem se snažila sebrat síly. A v tu chvíli tu byl můj známý hlas. Vlídně a laskavě ke mně promluvil – utěšoval, že vše bude zase dobré. Řekl, ať se předkloním a zhluboka dýchám. Konečně se mi ulevilo.
Narovnala jsem se a ještě chvíli seděla, aby se mi po několika krocích zase neudělalo hůř. A najednou jsem ji uviděla. Přes park běžela neznámá kočka. Běžela napříč, daleko ode mě a očividně měla naspěch. V běhu se na mě podívala a v tu ránu se zastavila.
S výrazem překvapení a naprostého údivu na mě zírala a pak pomalým krokem zamířila ke mně. Zastavila se dva kroky před lavičkou a upřeně se mi dívala do tváře. Pak významně zamňoukala. Mrzelo mě, že jí nerozumím.
Ta kočička musela mít pádný důvod zastavit se v takovém běhu a jít jinam. Chtěla mi něco důležitého říct? Chvíli jsme si vzájemně hleděly do očí. A pak to kočka vzdala. Zakroutila hlavou, jako by chtěla říct: „To je marný!
Je hluchá jako pařez!“ Otočila se a rozběhla se opět tím směrem, kam měla namířeno.
Radka (43), Kladno