Byla jsem ráda, když mě moje sestra, s kterou jsem se moc nevídala, pozvala na večeři. Prý si konečně hezky popovídáme! Nenapadlo mě, co má za lubem.

Moje sestra byla jen o rok starší, ale blízké jsme si nebyly nikdy. Spíš vzdálené mnoho světelných let! Ani podoba nenapovídá, že bychom byly příbuzné, natož sestry. Ona malá a černovlasá, já vysoká blondýna. Byla upovídaná, zatímco já zamlklá. Ve škole dělala jen samé problémy a mně ji dávaly učitelky za vzor.

Utekla za klukem

Samozřejmě mi to její sympatie nezvýšilo, přestože jsem v tom byla nevinně. Jenže, moc ráda jsem ji nikdy neměla. Bála jsem se její prudkosti a náladovosti. Dokázala vybuchnout jen tak, uprostřed věty!

Ještě jí nebylo ani sedmnáct, když se odstěhovala za klukem. Maminka byla tehdy zoufalá, ale co mohla dělat? Obávala se, že když půjde na sociálku, uvrhne dceru do neštěstí. „Poslali by ji někam do děcáku. Lepší, když nikomu nic neřekneme.

Až dosáhne zletilosti, bude po problémech,“ vysvětlovala mi maminka. Ale bohužel se mýlila. Opravdové problémy se ségrou měly teprve začít. Otěhotněla, ale o dítě se starat nechtěla, a tak to mamince začalo všechno nanovo. Stala se babičkou na plný úvazek.

Všechno zbylo na maminku

Musela dokonce zůstat na mateřské a já pomáhat, seč mi síly stačily. Sestra se odstěhovala do jiného města a přijížděla jen občas. Naprosto nečekaně.

Jenom na skok

Vždycky jakoby jen zkontrolovala, zda je o její dcerku dobře postaráno, a zase jela. Prý by stejně na malé děcko neměla trpělivost. To jediné jsem jí věřila. Výživné se nekonalo, a tak jsem se na výchově svojí malé neteře musela podílet také já.

Vlastně jsem platila peníze za sestru, takhle jsem to vnímala. Maminka si nestěžovala, ale bylo vidět, že je toho na ni moc. No, všechno jsme překonaly. Já se vdala a měla vlastní děti a neteř vyrostla.

Bylo pro mě velkým překvapením, když se ségra zjevila na mém prahu. Tvářila se jako mílius. Co bylo podivné na jejím vzhledu, mě hned upoutalo. Vypadala skoro jako já. Přeliv černých, nejspíše už také šedivých vlasů to jenom zdůrazňoval.

Měla jsem o ni strach

„Já vím, všechno jsem pokazila a teď jsem zůstala sama. Nemohly bychom začít od začátku? Půjdeme někam na večeři a popovídáme si,“ žadonila. Bylo mi jí líto. Nevypadala dobře. A byla zkroušená.

Navrhla jsem jí, že pozveme i naši starou dobrou maminku, ale nechtěla. A nechtěla se vidět ani s dcerou, už dávno dospělou. Prý se za sebe stydí a chtěla by to urovnat nejprve se mnou. Souhlasila jsem! Dojala mě dokonce až k slzám.

A taky jsem se trochu bála, zda není nemocná. Zda mi nechce svěřit něco hrozného. Nějakou strašnou diagnózu!

Chovala se divně

Zvolila hezkou a příjemnou hospůdku s dobrým jídlem. Seděly jsme spolu na takovém pěkném místě v rohu a ona se mi svěřovala, jak se v uplynulých letech měla a čím se živila. Bylo toho hodně, co jsem se o vlastní sestře dozvěděla.

Ani mě nenapadlo, že se vůbec nezajímá o svoji dceru. Odešla jsem se opláchnout a cestou zpět jsem si všimla sestřina podivného pohybu. Nakláněla se stranou nad mojí kabelou. Byla to taková ta větší, co se nosí s ohnutou rukou nad zápěstím.

Pro její velikost jsem si ji nevzala s sebou na toaletu. Mobil a kapesníčky jsem měla strčené v kapse u kalhot. Napadlo mě, zda mi něco nebere. No vlastně jsem se obávala, zda mi nekrade peněženku. Až tak jsem byla vůči ní skeptická! Skoro jsem se zastyděla, tak jsem se do kabelky nepodívala.

Bezostyšně kradla

Sestra pak trvala na tom, že za obě zaplatí. To už jsem si byla téměř jistá. Jistě mě okradla a nechce, abych na to při placení přišla! Náladu jsem měla na bodu mrazu. Vyšly jsme společně do tmy a já se chystala s ní rozloučit, když z ničeho nic zvolala:

„Počkej, něco jsem si u tebe zapomněla!“ Hnala se mi do té kabely a začala vyndávat nějaké věci. Ke svému údivu jsem zahlédla dvě pěkné lžičky, slánku a taky vázičku. Tu musela vzít z vedlejšího stolu, protože na tom našem nic nechybělo.

Nebo že bych si toho nevšimla? Vzteky jsem jí málem dala facku. „Co to jako má být? Ty kradeš a věci pašuješ v mojí kabele? Kdyby se na to přišlo, aby to jako byl můj lup?“

Moc mě zklamala

Ona se tvářila, jako by se nic nestalo. „No bože. Stejně to jejich jídlo bylo předražené. Tak jsem si to trochu vykompenzovala. Bydlím v novém podnájmu a nic tam nemám.

Dvě lžičky snad nikoho nezabijí…“ pokrčila rameny lhostejně, jako že dělám z komára velblouda. Bylo mi zle, ale odvahu vrátit se do hospůdky a přiznat se, jsem neměla. Nestála jsem o ostudu. Jedno jsem ale věděla jistě. Se sestrou se už nechci vidět.

A o svém setkání neřeknu nikomu. Jen manželovi, na kterého je spoleh. Příště si vyjdu s ním. Ale pro jistotu úplně jinam.

Dita S. (64), Olomouc