Bylo mi krásných dvacet jedna let a svět mi ležel u nohou. Kluci také. Jenomže já jsem chtěla jen toho jediného, který si mě nevšímal.
Byla jsem dojemně mladá a bláznivě zamilovaná do mladého muže, o kterém jsem nevěděla vůbec nic.
Měli jsme stejnou cestu
Znala jsem ho jen z autobusu, ale nikdy jsme spolu neprohodili jediné slovo. Jen jsme ráno nastupovali na téže autobusové zastávce. Myslela jsem na něho vždycky před usnutím.
Je to dávno, tehdy jsem jezdila do základní školy, kde jsem pracovala jako hospodářka. Jezdila jsem autobusem v sedm třicet dva, dodnes si to pamatuji.
Chtěla jsem se mu líbit
Pokradmu, ale opatrně, aby si toho nevšiml, jsem ho pozorovala. Ráda vzpomínám, jak jsem se každé ráno doma parádila, jak jsem promýšlela, co si vezmu na sebe, jakou rtěnku použiji, jakou kabelku si vyberu, aby mi to slušelo. Nechci se chlubit, ale ze strany mužů o mě byl nevšední zájem.
Idol všech žen
Jsem totiž po mámě blondýnka se zelenýma očima a po tátovi jsem štíhlá a vysoká. U chlapů to mívalo vždycky úspěch. Tenhle ale jakoby byl slepý. Sám byl krasavec. Vypadal trochu jako filmový herec. Byl vysoký, štíhlý, světlovlasý. Modré oči. A měl charisma. Zkrátka sen všech žen.
Vypadalo to beznadějně
Téměř bez výjimky nastupoval zadními dveřmi, vystupoval v centru města, já jsem jezdila o dvě stanice dál. Vypadalo to beznadějně. Po dlouhých měsících každodenního marného snění jsem si řekla, že to vzdám.
Hned tři nápadníci
Zrovna v té době se o mě ucházeli tři zajímaví muži. Dva učitelé ze školy, jeden z nich tělocvikář, takže měl hezky vysportovanou postavu, a navíc mi napsal dopis mladík, se kterým jsme si padli do oka na horách. Psal, že na mě musí pořád myslet. To znělo nadějně a romanticky.
Cítila jsem smutek
Žádný z nich sice nebyl tak hezký jako tajemný neznámý z autobusu, ale co jsem mohla dělat, když o mě nejevil zájem? Končím s ním, rozhodla jsem se.
Nakonec jsem vyslyšela tělocvikářovo pozvání na schůzku a zakázala si na tajemného neznámého myslet, pokukovat po něm v autobuse či nastupovat, stejně jako on, zadními dveřmi. Bylo po všem, cítila jsem bezedný smutek.
Nepodařené rande
Na rande s tělocvikářem jsem asi působila jako tělo bez duše. Seděli jsme v kavárně, přinesl mi růži, zaplatil kávu a dvě deci vína, a nedostal za to ani můj úsměv.
Moje chování rozhodně nebylo na místě, ale co jsem mohla dělat, když jsem stále myslela na onoho muže z autobusu?
Letmý polibek
Když mě doprovázel k autobusu, drobně se rozpršelo. Rozloučili jsme se. Políbil mě alespoň letmo na tvář. Nastoupila jsem, zamávala svalnatému sportovci a pozorovala dešťové kapky na okně.
Štěstí mi přišlo naproti
Když jsem z autobusu vystupovala a snažila se roztáhnout deštník, spadl do louže. Džentlmen v černém kabátě se shýbl a podal mi ho. Byl to on! Zmohla jsem se na poděkování a on povídá:
„Nepůjdeme někam na kávu, když je takové psí počasí?“ Dokázala jsem jen mlčky přikývnout. Nevěřila jsem svému štěstí. Tajemný neznámý už není tak docela neznámý, jeho příjmení nosím dodnes a jsem s ním šťastná.
Bára T. (60), Plzeň
