Hledala jsem léta marně muže, jehož tvář jsem stále nosila v hlavě. Až jsem jednou spatřila antickou sochu, která mě zasáhla přímo do srdce.

Všechny moje vztahy byly předem ztracené. A všechno to byla moje vina. Žádný z partnerů mi totiž nebyl dost dobrý. O svém budoucím muži jsem měla jasnou představu. Kdykoli jsem zavřela oči, vybavila se mi jeho tvář.

Nikdy jsem ho nepotkala, přesto ho moje podvědomí znalo dokonale. Moje duše se zachvěla štěstím a vzápětí smutkem, že svého vysněného prince možná nikdy nenajdu. Tato záhadná tvář byla vryta do mé duše od nejútlejšího dětství. Byla to jen moje fantazie.

Čas šel, léta plynula, ze mě se stala dospělá žena. Míjela jsem jednu lásku za druhou, byli to skvělí muži, ale mou zkouškou neprošli. Tajemná tvář mě totiž neopouštěla. Držela se mě jako nějaké prokletí!

Do Řecka

Občas sice zapadla do podvědomí, kdykoli jsem však navázala nový vztah, okamžitě se vynořila a nekompromisně se postavila mezi mě a novou známost. A já byla opět sama. Proháněla jsem se životem jako spřežení bez kočího.

Neměla jsem děti, zato plno volného času, který jsem neměla komu věnovat. Abych nebyla každý večer sama doma, našla jsem si práci, která mi vyhovovala. Stále na cestách! To jsem potřebovala. Tak jsem se dostala pracovně i do Řecka.

Od první chvíle mě oslovily antické památky, procházela jsem se jimi jako ve snách. Zapomněla jsem, kde jsem a kdo jsem. Srdce mi bušilo vzrušením. Slzy se mi draly do očí, na žádném jiném místě na světě se mi něco podobného nestalo.

Neuměla jsem si svůj stav vysvětlit. Tak jsem přišla až do míst, kde stály velké antické sochy. Připadaly mi jako sochy bohů. Prohlížela jsem si je zblízka. A pak mě najednou kamenné oči jedné z nich přikovaly k zemi.

Jako uhranutá

„Můj bože! To je přece ON!“ Konečně jsem ho našla! Dívala jsem se do očí té sochy jako uhranutá a zdálo se mi, že nejsou vůbec z kamene. Čím déle jsem se do nich dívala, tím větší jsem měla pocit, že mi chtějí cosi sdělit.

Do hotelu jsem se připotácela vyčerpaná. Ulehla jsem velmi brzy, bez večeře a usnula téměř vzápětí. A dostavil se divný sen. Prastaré památky se zaskvěly ve své původní kráse. Všude byli lidé, živí a oblečení v antických šatech.

Žili svůj dávný život před mnoha tisíci lety. A v tom světě jsem měla své místo i já. Byla jsem tak šťastná, mladá a prožívala svou velkou lásku.

Polibek na rozloučenou

Najednou jsem ho uviděla. Přiběhl ke mně a objal mě. „Teď se musíme, má drahá, rozloučit,“ řekl. „Tenhle život musíš žít beze mne, ale v tom příštím se potkáme. Už mě, prosím, nehledej!“ Políbil mě na rozloučenou a v tu chvíli se proměnil v kamennou sochu.

Lidé kolem zmizeli a všude zbyly jen rozvaliny. Vzbudila jsem se ze sna a až do rána o něm přemýšlela. Druhý den jsem se na letišti seznámila s Alešem, který byl v Řecku na dovolené. Neuvěřitelně jsme si porozuměli.

Za rok jsme se vzali a o pár let později adoptovali dceru. Život se mi naplnil láskou. Jsem šťastná, protože cítím, že jsem zvolila správnou cestu. Můj antický milý se už nikdy neobjevil.

Jarmila (62), Zlínsko