Byla to milá a hodná paní, zejména mou dceru si oblíbila. Jednoho dne ji zastavila před unáhleným rozhodnutím. Krátce nato zmizela a už se nikdy neukázala.
Dcera Alenka je v podstatě hodná a je s ní vždy dohoda, leč nešťastný věk puberty se projevil. Jednou došlo k těžké srážce zájmů a v pozdních večerních hodinách se mezi námi strhla strašlivá hádka.
Slovo dalo slovo a dcera v návalu vzdoru a vzteku prohlásila, že uteče z domova. A hrnula se ze dveří do tmavé noci. Počítala samozřejmě s tím, že ji nikam nepustím a ona si tak bude moci prosadit své.
Nemýlila se, už jsem sahala na kliku, že se za dcerou rozběhnu, když tu mě zastavila neviditelná síla. „Jen ji nech!“ vsadila bych se, že jsem zaslechla sousedku Kučerovou. Překvapeně jsem se ohlédla, ale nikdo za mnou nestál. A jak by také mohl!
Jednak mívám vždy zamčené dveře a jednak byla sousedka už dva roky po smrti. Zůstala jsem stát jako přetažená kouzelným proutkem. Po několika nekonečných minutách se na chodbě ozval hrůzostrašný křik a dusot po schodech.
Rychle jsem otevřela a dcera mi vlítla do náruče. Třásla se po celém těle a opakovaně ze sebe vyrážela jedinou větu: „Já viděla paní Kučerovou!“ Když se konečně uklidnila, začala mi vyprávět.
Honila dceru po schodech
Neběžela ven z domu, jak vyhrožovala, ale k půdě a tam vyčkávala, až ji vyrazím hledat. Jenže minuty běžely a já nikde. Světlo na chodbě zhaslo a dcera se urazila ještě víc, že se jí tah na mě nepodařil. Rozhodla se tedy, že uteče doopravdy.
Rozběhla se po schodech dolů, seběhla dvě patra, když v tom se proti ní rozletělo něco mlžného. Ve světle, které padalo do chodby malým okýnkem, prý naprosto jasně viděla mrtvou sousedku.
Letěla proti ní do schodů a dokonce roztáhla ruce, aby Alence v útěku zabránila. Dcera nečekala a s jekotem na celý dům se obrátila a běžela za mnou. Když mi tento zážitek dovyprávěla, prohlásila, že už nikdy z domova utíkat nebude.
Tak vzal duch paní Kučerové výchovu mé dcery do svých rukou, a její lekce se vydařila. Samozřejmě jsem byla zvědavá, co přesně dcera viděla. Líčila, že postava sousedky byla průsvitná, ale naprosto zřetelná. Letěla.
Nejvíce by se prý dala připodobnit k prachu, který běžně nevidíme, ale za optimálních podmínek proti světlu se najednou nestačíme divit, co v povětří lítá. Krátce po této události jsem seděla u stolu a psala. A najednou jsem ji uviděla také. Slepou skvrnou.
Paní Kučerová stála v okně a dívala se na mě. Konečně jsem mohla pozorovat ducha. Jenže tak tomu bylo jen několik málo vteřin, když jsem na ni pohled zaostřila, obraz se rozplynul.
Iveta (45), Třeboňsko
