Na střední jsme bez sebe nedaly ani ránu. Pak se ale něco stalo a Táňa mě začala nenávidět. Teď jsme se však střetly v práci. A já nevím, jestli vydržím.
Obě jsme chodily na gympl, seděly jsme spolu v lavici a byly skvělé kamarádky, které spolu prožívaly vše. Zůstaly jsme v kontaktu i poté, co jsme každá odešly na jinou vysokou školu. Sdílely jsme společně vše, o našich láskách věděla vždy nejvíc ta druhá. A právě tehdy mi Táňa řekla, že se zamilovala.
Byl mi až moc sympatický
Představila mi Karla a poprosili mne oba, zda nešla Táně za svědka. Nadšeně jsem souhlasila. S Karlem jsme si sedli, takže jsem to Táně přála. Uběhlo několik let. I já jsem se vdala, měla jsem děti.
S Táňou jsme se tak často nevídaly, protože nás přece jen zaměstnávaly naše rodiny. Občas jsme si napsaly, na kafe jsme ale měly čas tak jednou dvakrát do roka. Až jsem jednou potkala Karla. Zašli jsme také na kafe.
A on mi prozradil, že jeho manželství není tak růžové, jak mi Táňa líčí. Nerozuměli si, hádali se. On hledal ženu, která bude parťákem a ne soupeřem. Bylo mi ho líto. A tak nějak jsme se začali scházet víc…
Přerostlo nám to přes hlavu
Nejprve jsem se snažila být na Tánině straně a obhajovala jsem ji. Jenže Karel byl jako ublížené štěňátko. Opuštěné, které potřebovalo pohladit. Najednou jsem měla pocit, že projevuje víc citu než můj manžel Petr.
Tak nějak mi v tom vztahu bylo dobře, až jsem to nechala zajít dál. Do mileneckého poměru. I když jsme se tomu oba snažili zabránit, naše city nás převálcovaly.
Zničila obě rodiny
Táňa na nevěru přišla. A nebrala si servítky. Karla vyhodila z bytu, ke mně domů se přiřítila a vše vyzvonila i mému manželovi. Ani náš vztah nevydržel. Navíc jsem zjistila, že jsem těhotná. Dítě bylo Karlovo.
Logicky jsme spolu začali žít, jenže milenecký vztah byl něco jiného než partnerský. Neklapalo nám to, takže jsme se rozešli, když byl malé rok. A já zůstala sama se třemi dětmi. Děti už vyrostly, nějak jsem to zvládla. Táně jsem zkoušela psát, ale nereagovala.
Stále mi neodpustila
Vím, že jsme udělali chybu, ale čas rány hojí. Bohužel Táňa nezapomněla. Celé roky jakýkoli kontakt odmítala a nechtěla mě vidět. Bohužel nyní, před důchodem, nás osud spojil dohromady.
Přešla jsem do jiné pobočky firmy, pro kterou pracuji, a tam jsme na sebe s Táňou narazily. Chtěla jsem si promluvit, aby nebylo dusno, Táňa však jen řekla, že se nebudeme potkávat víc, než je nutné, a naše vztahy budou ryze profesionální.
Mám dát výpověď?
Snad mne nepomlouvá, přesto cítím napětí. Bojím se budoucnosti, protože mám pocit, že to dusno do důchodu nevydržím a nakonec tu práci zabalím. A bude to.
Helena V. (60), Rožnov pod Radhoštěm
