Narodil se předčasně jako blesk. Pupeční šňůru měl obtočenou dvakrát kolem krku. Kdybych neposlechla mrtvého dědu, syn by tu nebyl.

Našim drahým zřejmě ani po smrti není jedno, jak žijeme a co se s námi děje. Odkud nás sledují a jak se jim daří se s námi kontaktovat, nevíme, podstatné ale je, že to funguje.

Přicházejí vždy, když je to zapotřebí, ovšem jakmile nastane čas dušičkový, tato jejich schopnost mnohanásobně zesílí.

Máme to v rodě?

Můj otec míval věštecké sny často. Před těžkým pracovním úrazem se mu zdálo, že jej chová jeho mrtvá matka, moje babička, a zpívá mu. A opravdu jen zázrakem unikl smrti. Jen co se z úrazu vzpamatoval, zdál se mu další sen.

Řídil nákladní auto, jehož náklad měl kamsi dopravit. Auto se ale cestou porouchalo. Opravil jej a šel zkontrolovat náklad, jestli je v pořádku. Když odhrnul plachtu, zjistil, že veze rakve. V tu chvíli z jedné vyskočila mrtvola a začala ho škrtit.

Otec se vytrhl a utíkal pryč. Doběhl až k řece, skočil do vody a plaval na druhý břeh. Když doplaval, mrtvola tam už na něj čekala. Plaval tedy zase zpět. Ale ona už tam zase byla a smála se mu.

Otec plaval z jedné strany řeky na druhou, až to mrtvolu omrzelo a křikla na něj: „Však já tě stejně dostanu!“ A naštvaně odešla. Několik týdnů nato otec zahynul při autonehodě.

Schody vedly do nebe?

Po této tragické události, která se odehrála v mém dětství, si dávám na sny velký pozor. Uplynulo mnoho let od otcovy smrti a já čekala své druhé dítě. Těhotenství probíhalo bez komplikací, dalo se dokonce říci, že se vyvíjelo ideálně.

Do termínu porodu scházely necelé tři týdny, a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl nastat problém. Až přišla noc ze 2. na 3. listopadu – tedy Dušičky. Kráčela jsem ve snu neznámou horskou vesnicí do pořádného kopce. I ve snu jsem cítila, jaký to je výšlap.

U brány hřbitova jsem se zastavila. Uprostřed hrobů se vysoko k nebesům tyčilo mramorové schodiště. Bílé schody se ztrácely mezi mraky a zdály se být bez konce. Přitahovaly mě však jako magnet. Jakoby mě někdo pobízel, abych se po nich vydala. Stoupala jsem vzhůru a byla zvědavá, kam až se dostanu.

Děda mě vyhlížel

Vylezla jsem po nich nad mraky. Tam mě čekala velká bílá hala s antickými sloupy. Všude posedávali a postávali průsvitní lidé. Tu a tam se na mě někdo usmál a pokýval hlavou na pozdrav. Jak jsem tam tak stála a ohromeně zírala, kdosi mě chytil za ruku.

Otočila jsem se. Byl to dědeček, který před několika týdny zemřel.

Příjemně jsme si popovídali

Posadili jsme se na schody a začali si povídat. Bylo to příjemné, ale mělo to jednu velkou chybu. Když jsem se ze snu probudila, vůbec jsem si nepamatovala, o čem byla řeč. Skutečnost, že jsem ale hovořila s mrtvým dědou, jsem si dobře uvědomovala.

A to mě zneklidnělo. Co mi děda říkal? Proč z toho nic nevím? Do rána jsem oka nezamhouřila.

Otec potvrdil podezření

Potácela jsem se po bytě v podivném rozpoložení. Běžné věci jsem vykonávala s námahou a myslí byla u svého snu. Tak jsem vešla do dceřina pokojíčku, abych jí vybrala oblečení a nějakou hračku.

Na stěně visela velká svatební fotka mých rodičů – tedy mého tragicky zesnulého otce. Zastavila jsem se před ní. Ačkoliv byla fotka černobílá, oči mého otce z ní přímo žhnuly. Jako kdyby byly živé. Došla jsem až k obrázku, abych se podívala zblízka.

A tak jsem si teprve všimla, že sklo na fotografii prasklo. Ale jak podivně – prasklina se vinula jako tenký provázek přes krk tatínka. Zavolala jsem manžela a zeptala se, jestli mu fotka nespadla na zem a  jestli někdy neviděl tak podivně prasknout sklo.

S překvapením zíral na obrázek a vrtěl hlavou. „Okamžitě mě odvez do porodnice!“ rozhodla jsem.

Chtěli mě poslat domů

Z porodnice mě chtěli vyhodit. Tři týdny před termínem, žádné problémy vyšetření neprokazovalo. Já se ale z nemocnice nehnula. A řekla jsem jim to na rovinu. Lékařka s úšklebkem konstatovala, že jsem hysterka.

Mně ale bylo jedno, co si o mně myslí ona i sestry. Vyslechla jsem si samozřejmě své. Byla jsem spokojená, že jsem v blízkosti lékařů, a hlavně přístrojů, kdyby bylo třeba. A pomoc, jak se brzy ukázalo, potřeba byla.

Zapalujeme děkovnou svíčku

Syn se narodil bez jediného varování, bez jediného stahu a bolestí, které by předcházely. Lékařka i sestra měly problém doběhnout. Syn měl dvakrát obtočenou pupeční šňůru kolem krku.

Kdybych tehdy neuposlechla varování mých drahých zesnulých, neměl můj syn, protože by se to stalo doma, žádnou šanci přežít, a pokud ano, tak s velkými následky. Na obhajobu lékařky musím říct, že se mi omluvila a konstatovala, že mám neuvěřitelnou intuici.

Za život syna však nevděčím svému šestému smyslu, ale tomu, že jsem uměla naslouchat varování těch, kteří mě milovali. Každé synovy narozeniny (slaví je 3. listopadu) na tuto událost vzpomínáme. A zapalujeme dědečkovi i mému otci speciální děkovnou svíčku.

Libuše R. (56), Praha