Taneční večer se zoufale nevydařil. Upadla jsem před vchodem na vlhké dlažbě. Ale flek na šatech byl ještě to nejmenší.

Loudala jsem se z tanečních jako postřelená. Bylo evidentní, že se můj život nenávratně řítí do katastrofy. Začalo to hned odpoledne, kdy mi táta oznámil, že do tanečních pojedeme s mámou autobusem, protože auto kikslo. Vzápětí se naši pohádali.

Máma vykřikovala, že jsme už dávno měli koupit nové a že kdyby táta vydělával tolik jako soused pan Brabenec, mohli jsme si vozit zadek v dacii nebo polském fiatu, a ne v rozpadávajícím se trabantu, jemuž se všeobecně přezdívalo rozzuřený vysavač, pryskyřník pádivý či Honeckerova pomsta.

Pochopila jsem, že zažívám den blbec, který zdaleka neskončil. A taky že ne. Když s námi dýchavičný autobus dohrkal a doskákal ke kulturnímu domu, předtucha, že mě čeká další horor, sílila.

Uklouzla jsem před vstupem po vlhké dlažbě a na šatech docílila fleku velikosti mapy Afriky. Lidi se chechtali a ukazovali si na čela. Ale to bylo to nejmenší.

S Blaženou

To nejhorší čekalo uvnitř. Když jsem se u velikého zrcadla v hale dostatečně vyparádila a zároveň nerada konstatovala, že s mapou Afriky nic nenadělám, protože po uschnutí se její obrysy kupodivu ještě zvýraznily, zaznamenala jsem, že tu cosi nehraje.

Můj kluk nepřicházel, aby mi dal jako obvykle pusu na tvář, řekl, že mi to sluší a odvedl si mě do sálu, neboť byl zároveň i mým nejhlavnějším tanečníkem.

Našla jsem ho až nahoře nad schody, jak se tiskne ke štíhlé elegantní černovlásce, v níž jsem identifikovala spolužačku. Když mě spatřil, zbledl, společnici něco pošeptal a odvedl mě od ní co nejdál. „Promiň,“ vykoktal.

„Chodím teď s Blaženou.“ Nemohla jsem dýchat. Třásly se mi ruce. „S Blaženou!“ dostala jsem ze sebe.

„Nevadí ti, že se o ní říká, že je trošku coura?“ Co horšího, když jsem dokázala opět vnímat a rozhlédla se, zjistila jsem, že se se mnou rozešel v těsné blízkosti záchodků. To proto jsme se během dramatickému rozhovoru pořád někomu vyhýbali.

Jste senzační

Letěla jsem za mámou, že jdeme okamžitě domů. Když si mě prohlédla, na nic se neptala, zamířila do šatny pro kabáty a nabídla mi kapesník, protože mi tekly slzy. Hlavou mi blesklo, že mám pro toho ničemu vánoční dárek, a on ho nikdy, nikdy nedostane.

Švýcarský nůž, který přivezl tátův kamarád z důležité zahraniční cesty. Sen všech kluků. Mohl ho mít, kdyby nebyl bezcharakterní. Ve Štědrý den jsem zazvonila na přízemní byt. Přísahám vám, že opuštěný dědeček Kudrna měl slzy v očích, když dárek rozbalil.

„Čím jsem si to zasloužil?“ opakoval. „Jste totiž senzační, pane Kudrna. Nejlepší ze všech chlapů,“ vysvětlila jsem.

Jitka (67), Bruntál