Jako zedník jsem měl na hradě vybourat dveře do tajného pokoje, kde podle legendy věznil tamní pán svou dceru. Během práce se mi asi povedlo vysvobodit ducha.

Stál jsem na posledním schůdku točitého schodiště, které se táhlo do posledního patra hlásky hradu. Byl jsem tam naposledy jako malý kluk.

Pamatuji si na výklad průvodkyně, která nám řekla, že zdejší kruhová místnost má několik zajímavostí. Když dáte něco kulatého do středu místnosti, vždy se to zakutálí na jednu a tutéž stranu.

Snadná práce

A pak zde bylo zazděné okno. V boku hlásky byla jako včelí plástev přilepena komůrka s balkonem. Vstup i okno do věže byly zazděny.

V místnosti podle pověsti zemřela krásná dcera pána hradu, když ji zde nechali zazdít poté, co odmítla svého nápadníka, protože milovala obyčejného muže z podhradí.

Dostávala jídlo skrze malý otvor ve dveřích. Když nepřišla k rozumu, dal její otec zazdít i ono malé spojení se světem. Dívka zemřela hlady. Komůrka se měla nyní nově turistům otevřít. A já jako zedník měl vybourat zazděné dveře i okno. Triviální práce.

Zaťukal jsem na zeď, cihly mi připadaly jako z perníku. Nebude s tím velká dřina, většina zdi spadne sama, usoudil jsem. Už se smrákalo a kastelánka mi dovolila na hlásce přespat, abych mohl brzy ráno hned začít pracovat.

Uprostřed noci jsem ale zaslechl pláč. Vzlykot, který byl usedavý, až se v hrudi svíralo srdce. V tom nešlo spát. Vstal jsem a šel k zazděnému oknu, ze kterého jsem vytloukl několik cihel. Právě odtud se ten nářek ozýval.

Podivná síla

V okamžiku, kdy jsem se přiblížil až ke zdi, vylétl z otvoru závan ledového vzduchu, který mě obtočil jako had. Byl jsem jako paralyzovaný, nějaká neznámá síla mě táhla k otvoru blíž a blíž. Jako by mě chtěla tou malou skulinkou protáhnout dovnitř, do zazděné komůrky.

Bojoval jsem s tou silou hodnou chvíli, než jsem se osvobodil. Odskočil jsem od stěny a otvor se sám rychle zacelil před mýma očima. V té chvíli nářek ustal. Usoudil jsem, že jsem přetažený. Přece nebudu věřit na strašidla.

Raději jsem šel spát, ráno moudřejší večera. Druhý den jsem vyboural dveře i okno do kaple. Šlo to samo. Práce byla hotová a já se s hradem rozloučil. Jenomže druhý den ráno volala rozčilená kastelánka, že je otvor znovu zazděný. To už nebylo samo sebou.

Krásná dívka

Další den jsem vyrazil na hrad znovu, zazděné dveře znovu proboural a rozhodl se v té tajemné komůrce přespat. Téhle záhadě jsem musel přijít na kloub. Uprostřed noci se v místnosti opět zvedl silný vítr, který mě obtáčel kolem dokola.

Najednou jsem před sebou spatřil krásnou dívku v namodralé záři. Usedavě plakala. „Neplač, už jsi volná,“ řekl jsem jí. Vítr náhle ustal, dívka se pousmála a rozplynula se před mýma očima. Věřím, že právě tehdy dívka, zazděná zaživa, našla konečně klid!

Petr (57), Pardubice