Padal těžký sníh a blížil se advent, Terezčin už druhý. Splnil se mi sen, chtěla jsem být šťastná, ale cosi mi v tom bránilo.

Připadalo mi, že máma neumí odpouštět. Přitom byla silně věřící. Ale nesmiřitelná. „Nesmí mi přes práh,“ sípala. „Už nikdy.“ Smířila jsem se s tím. Byla jsem vzorná dcera, s rodiči jsem se nikdy nedohadovala, brala jsem to tak, že mají vždycky pravdu a tečka.

Ale mámin nejnovější rozkaz mi rval srdce. Pravda byla taková, že Petra nikdy neměla ráda. Několikrát se vyjádřila, že si pro mě představovala někoho fajnovějšího. „Maminka čekala, že si pro tebe přijde nejmíň prezident, holčičko,“ smával se táta.

„Truhlář jí nebyl dost dobrý.“ Ale že jí ten můj šikula vyrobil obývák podle jejích představ, to se jí líbilo. Jenže i tak ho zatratila. Nejraději by ho viděla v plamenech pekelných. A že mi tím rozbila srdce na kousky, na to nemyslela.

Vídala jsem ji u božích muk, horlivě tam rozmlouvala s panenkou Marií, a když jsem se jí ptala na obsah rozhovoru, řekla, že si stěžovala na toho bídáka.

Deset let

Nevím, co tomu panenka říkala. Možná že plané stížnosti nemá ráda. Mně pomohla. Ale já jsem si nestěžovala, jen zoufale prosila. Těhotenství na mně už začínalo být vidět. Jen Petra nebylo vidět nikde, a tak se lidé starostlivě ptávali:

„A kdepak máš manžela, děvenko?“ To mi vždycky vhrkly do očí slzy a oni se odvraceli a mumlali, že se za tu nevhodnou otázku omlouvají. A že co je jim do toho. A honem se loučili a utíkali do svých zahrádek.

Petr nebyl můj manžel, to jen moje matka celému okolí nabulíkovala, že jsme se tajně vzali. Nebyla to pravda, svatba nám připadala zbytečná.

To jí děsně leželo v žaludku a často mě upozorňovala, že mi dřív nebo později uteče, když se ani nenamáhal vzít si mě za ženu. Byl to nesmysl, žili jsme si roky jako v pohádce, ale po deseti letech marného snažení o dítě jsem ho vyhodila.

Už jsem nesnesla být všeho příčinou. Byla jsem lítostivá, hysterická, zahořklá. Ve chvíli, kdy si přehodil přes ramena popruhy batohu a šel, jsem už čekala Terezu. Kdybych to bývala věděla! Ale byl to zázrak a na ně jsem příliš nevěřila.

Za ženskou

Přesto jsem skoro pokaždé, když jsem míjela boží muka, své nejtoužebnější přáníčko zašeptala. A tak se mi splnilo. I když trochu jinak, než jsem chtěla.

Petr byl pryč a mě hlídala sveřepá, zatvrzelá matka, podporovaná tátou, který byl sice dobrák, ale fakt, že jsem zůstala v jiném stavu sama, z něj dělal zuřivce. Marně jsem jim vysvětlovala, že jsem Petra požádala, aby odešel.

Byli přesvědčeni, že zmizel za nějakou ženskou. Nenáviděli ho jako mor. Když se narodila Tereza, přestěhovala jsem se z pronajatého bytu k našim, čímž jsem učinila definitivní tečku za svou svobodou.

Hlídali mě před Petrem či jakýmkoli jiným mužem, který by se kolem mě ochomýtal, jako dva žalářníci. „Žádnýho chlapa nepotřebuješ,“ hučela do mě matka. „U nás se máš jako královna, já se postarám, táta přinese peníze. Terezka bude mít všechno, co potřebuje.

Hračky, vitaminy, všechno. Chlap mi nesmí přes práh. Jsou to ničemové a kdoví, co by z toho nebohého dítěte vychovali.“ A tak nás v nízkém baráčku, který býval v zimě zapadaný sněhem až po okýnka, bydlelo pět: moji rodiče, Terezka, já a vlčák Tarzan.

Ten ještě pamatoval Petra, jenž odešel, když byl vlčák vzrostlejší štěně. Těžce to nesl, vyl žalem celé týdny. Zkrátka bylo nás pět a byli jsme dobrá parta až na to, že máma s tátou byli tak trošku i mými vězniteli. Ale, jak říkali, mysleli to dobře.

Abych si zas nespálila prsty, jednou to přece bohatě stačilo. Každý den jsem si kladla otázku, kde je asi Petr. Nebylo koho se zeptat, vyrůstal jen s mámou a ta umřela, ještě než jsme se poznali. Nebýt Terezky, smutkem bych se rozstonala. Díky ní jsem byla šťastná.

Psal Petr

Přiblížil se advent, Terezčin už druhý. Bylo jí patnáct měsíců, naučila se chodit, začínala mluvit. Byla to nádherná holčička. Tátu jí suploval děda, zbožňovali se. Tehdy před svátky bylo sněhu, že jsme se sotva dostávali z domu.

Bez lopat bychom ani neotevřeli vrátka. Sníh padal jako bílá záclona, zamrzly rybníky, sněhuláci postávali třeba i uprostřed silnice, bylo to fuk, auta beztak neprojela. Terezka i Tarzan z toho byli radostí bez sebe.

Máma pekla vánočky, táta snesl z půdy betlém a kontroloval ho a vylepšoval. Na stole hořel svícen, v krbu praskalo dříví, po večerech jsme si dávali punč, který hřál víc než peřiny po babičce. Nejkrásnější vánoční atmosféra je u nás v Krkonoších.

A když jsme s mámou pekly perníčky a táta, Terezka a vlčák řádili na zahradě, někdo z nich si všiml, že se ve schránce bělá dopis pro mě. Máma mi ho málem sebrala, ale vytrhla jsem jí ho se slovy, že už to přehání. Psal Petr.

Odjel nadlouho do ciziny, ale stýská se mu. Rád by mě viděl. Píše k našim, protože si není jist, zda jsem ještě v tom podnájmu.

Běž pro flintu

Cítila jsem takovou paniku, že jsem nejdřív nedokázala zachytit jedinou myšlenku. Slyšela jsem jen praskání ohně v krbu a vlčákův veselý štěkot zvenku. Hlavou se mi honilo, že na to musím rodiče nějak připravit, jinak je trefí šlak.

Odbyla jsem je, že mi píše kamarádka, a dva dny přemýšlela, co si počnu. Třetího dne k večeru zazněl zvonek. Máma postřehla u vrátek povědomou siluetu a zcela vážně povídá: „Táto, utíkej nahoru pro flintu.

Ten se sem dostane leda mrtvej.“ Táta udiveně zavrtěl hlavou: „Opravdu se bude střílet o Vánocích?“ Ale zvedl se a odkráčel nahoru. Pes štěkal jako blázen, když jsem se přes mámin odpor pokusila otevřít dveře, prosmýkl se jimi a šílel radostí u vrat.

Poznal ztraceného pána. Petr vrátka otevřel a objímali se. Veliký pes si stoupl na zadní, zdálky to vypadalo, jako by se tam objímali dva lidé. „Zrádce!“ soptila máma na účet vlčáka. Z vedlejšího pokoje se ozval zděšený pláč, hluk probudil Terezku.

Matka se tam rozběhla, cesta ven byla volná. Těžce jsem se plahočila závějemi. Petr uklidnil psa, který se samou radostí div nepominul, a povídá směrem ke mně: „Chtěl jsem odejít co nejdál, ale stýskalo se mi.“ Pokrčila jsem rameny:

„Naši si myslí, že máš ženskou.“ Zaťukal si na čelo. „Nepozveš mě dál?“ odvážil se, když jsme tam několik minut potichu jen tak stáli a třásli se zimou s obličeji plnými sněhu.

„Abych pravdu řekla,“ šeptla jsem, „trochu se toho bojím.“ Vzala jsem ho dovnitř a tam se objevil na scéně můj zachmuřený táta s flintou na stoličce u krbu. „Dej si zpátečku, brachu,“ řekl jako hlavní hrdina kovbojky.

„Tady nejseš vítanej.“ Při zvuku dětského pláče sebou můj bývalý životní druh překvapeně trhl. Z vedlejšího pokojíku vyšla matka s Terezkou v náručí. Petr v tu chvíli snad už ani nemohl vypadat překvapeněji.

„Slyšels?“ zasyčela moje máma jako syčívají husy u rybníka. „Zmiz odtud.“ Petr nedokázal promluvit, jen sípal. Ukázal na dítě a snažil se marně něco říct. „Samozřejmě že je tvoje,“ smečovala matka. „Lumpe.

Nechal jsi holce děcko na krku a utekl.“ Otec si v pozadí odkašlal a zachrčel: „Ani nevíš, jak se tvá dcera jmenuje. Že ne? Tak padej k tý svý manekýně.“ Uhodil přitom flintou o zem a vynervovaný pes se ulekaně rozštěkal.

Jmenuje se Terezka

Vzala jsem si slovo. Hlas se mi chvěl. Obecní rozhlas zrovna vyhrával koledy a venku se o slovo hlásila vánice. V komíně to divoce hučelo. „Petr za nic nemůže,“ řekla jsem a vzala muže svého srdce za ruku. „To vykládej holubům,“ soptila matka.

„Nechal tě tu s outěžkem a utekl za nějakou bezcharakterní courou.“ Pak si všimla, že Petrovi se v očích lesknou slzy. „Smím si ji pochovat?“ pokorně zašeptal.

Matka si fňukající holčičku nejdřív křečovitě přitiskla k sobě, ale když viděla slzy, s hlubokým povzdechem a se slovy: „Kdyby tě to zajímalo, jmenuje se Terezka,“ mu modrooké dítě přenechala.

Zuzana (69), Podkrkonoší