Nemohla jsem ho zkrátka vystát! Vadilo mi na něm úplně všechno. Nedokázala jsem odolat a musela mu připravit nepříjemné překvapení.

Moje dcery jsou krásné a chytré, proto jsem si pro ně také představovala náležité ženichy. Nejstarší Iveta si našla lékaře, nejmladší Alice nedávno dostudovala vysokou, a tak se do vážného vztahu nehrne. Ovšem prostřední Kamila si nevybrala vůbec dobře.

Zakoukala se do muže vzdáleného naší kultuře. Ibrahim byl sice nesmírně galantní, zahrnuje dceru zlatými šperky a sladkými řečičkami, ale nic dobrého z toho vztahu nekoukalo. Po roce už k nám chodil jako domů a taky se podle toho choval – je to samé: maminko, tatínku, babičko!

Oslovoval nás přeslazeným hlasem, až nám z toho bylo zle od žaludku. Zejména já a moje matka jsme ho nesnášely. Jednou jsme v kuchyni probíraly všechno, co nám na něm vadí. „A nejí vepřové!“ zaklela jsem. Po tomto mém argumentu nastala chvíle ticha.

Najednou se moje matka začala šíleně smát: „Tak mu ho uděláme!“ Začala jsem se smát taky. V tu chvíli mě nenapadlo, že to máma myslí vážně. „Vždyť přece vůbec netuší, jak vepřové chutná!

Řekneme mu, že to je nutrie nebo muflon!“ Smály jsme se tak, až přiběhl manžel od televize!

Výtečný oběd

V neděli jsem servírovala na stůl muflona se zelím a knedlíček. Nutrie v záloze byl taky dobrý tip, ale tu by mohl znát. Všichni poznali okamžitě, co za maso na talířích leží, ale nikdo se to neodvážil prozradit. „Co je to za zvíře?“ podíval se na mě Ibrahim.

Držela jsem naprosto bezelstný výraz, zatímco naše babička mu začala předvádět, jak muflon vypadá. Dcera Kamila na mě upírala nevraživý pohled, zatímco manžel se nad vonícím talířem rychle přes problém přenesl. Babička pobízela nenáviděného ženicha, aby ochutnal.

Jídlo neodolatelně vonělo. „Dobrý,“ ohodnotil, a pustil se do oběda. Kamila na nás ještě chvíli vyčítavě hleděla – na mě a na babičku, a nakonec se s tím vyrovnala, když viděla, jak jejímu chlapíkovi chutná. Hlavně aby to už bylo z talíře.

Vymstilo se nám to

Ibrahim byl naštěstí nadšený, jak si pochutnal, a dcera šťastná, že to dobře dopadlo. Musela jsem jí ale odpřisáhnout, že něco takového už nikdy neudělám. Ani já, ani moje matka. I manžel nám domlouval, že vůbec netušíme, jak moc jsme v tu chvíli riskovaly. Posléze se nám to i vymstilo.

Ibrahim totiž vyprávěl o muflonovi se zelím kamarádům tak nadšeně, že se po něm pídili v různých restauracích.

Někde na něj opravdu narazili, ale chutnal prý úplně jinak. Tehdy k nám na obědy chodit přestal. Byla to nakonec opravdu velká úleva, když se po několika měsících s dcerou rozešel.

Renata (62), Praha