Kdysi jsem ke své nadřízené vzhlížela jako k nějaké módní ikoně. Později jsme se staly kamarádkami. To jsem ještě netušila, do jaké zkázy mě přivede.
Dana byla jednoznačně osobnost. Od počátku jsem obdivovala její inteligenci i vkus. Byla mým vzorem. Když mě vzala na společný nákup, byla jsem štěstím bez sebe, Ale jen do chvíle, kdy si manžel prohlédnul naše společné konto.
Byla pro mě bůh
Moje šéfová byla sice jen o rok starší, ale vypadala snad o deset let mladší než já. Za každé okolnosti upravená, krásně štíhlá a vždy oblečená podle poslední módy. Ale vždy s absolutním vkusem a respektem ke svému věku.
Rozhodně z ní nečišela snaha hrát si na mladou. Vždy věděla, co se k ní hodí a co už by bylo moc. Několikrát týdně cvičila, chodila pravidelně na masáže, kosmetiku, na nehty i řasy.
Bůh ví, na co všechno ještě chodila, protože mě některé ty názvy ani nic neříkaly. Požívala pouze drahou kosmetiku i ty nejluxusnější parfémy. Žena na sobě prý nemíní šetřit!
Domlouvala mi
„Proč bych měla škudlit na svém vzhledu? Myslíš, že to chlap ocení? Ne, najde si jinou, která se mu bude víc líbit!“ domlouvala mi, když jsem krčila rameny, že si to či ono nemohu dovolit. „Ale můžeš, jen o tom nevíš…“ smála a hned mi dala příklad:
„Tak třeba zrovna teď. Řekni, co máte k večeři a přes víkend k obědu? Jistě nějaké drahé masíčko, a ještě dražší zeleninu. Udělej tomu svému čočku s vejcem a hned máš na rtěnku. A takhle to dělej pořád.
Místo moučníku z tvarohu jen lehký piškot, místo šunky gothaj.“ Začala jsem se jejími dost pochybnými radami řídit, ale moc vděku jsem nesklidila.
Vzala jsem zpátečku
Vrátila jsem se rychle do vyjetých kolejí a manžel se na mě začal nad králíčkem na smetaně znovu moc hezky usmívat. Jenže, to jsem jí, té mojí nové kamarádce, nemohla přiznat. Obzvlášť, když mě vyznamenala pozváním na společné nákupy.
„Už se na tebe nemohu dívat. Potřebuješ něco hezkého na sebe!“ Tušila jsem, že když říká něco hezkého, myslí tím ve skutečnosti něco obzvláště drahého. A nemýlila jsem se. Pro ni nic levného nebylo dostatečně hezké a vůbec hodno její pozornosti.
Do mých dosud osvědčených obchodů jsme ani nevkročily. Jen nakrčila nosík. Prý to nosí ženské bez vzdělání a úrovně. Jak na to přišla, nevím? Vždyť já měla maturitu a nikdy jsem si nepřišla méněcenná ve svých znalostech.
Pořád jsme jen utrácely
Vlastně ani nechápu, jak jsem na ta její moudra mohla, tak lehkomyslně skočit. Jako by mě očarovala! No, netroufla jsem si jí v ničem odporovat. Vždyť to byla ona, kdo udával vkus a směr!
Z nákupů jsem se vrátila obtěžkaná taškami s novými halenkami, šaty a sukněmi. A také novým spodním prádélkem a noční košilí. Byla snad dražší než plesové šaty. Na kosmetiku už jsem neměla odvahu. I tak jsem musela manželovi tvrdit, že vše bylo ve slevě.
Ale i když jsem mu přiznala snad jen polovinu skutečné ceny, protáčel panenky až k nebi.
Všechno se dozvěděl
Takhle to šlo každý týden. Domluvily jsme se totiž, či spíš Dana se domluvila, na naše společné čtvrtky. Prý má vypozorováno, že ve čtvrtek mají všude nejvíc zboží. Moje skříň se začala povážlivě plnit novinkami. Už jsem si nebyla ani podobná.
Musím přiznat, že mi to také, stejně jako Daně, začalo slušet. Připadala jsem si jiná, taková důležitější. Sebevědomější. Mohla jsem si vzít každý den na sebe něco jiného, nového a drahého. To má člověk hned vyšší sebevědomí. Na utrácení jsem si zvykla.
Ani jsem už neměla výčitky svědomí a doma se nesnažila nic ani vysvětlovat. Myslím, že manžel se v množství mého oblečení začal ztrácet.
Prozradil mě účet
Až jednou to bouchlo! „Světlo, okamžitě sem pojď!“ Uslyšela jsem manželův rozkaz. Křičel, jako by ho na nože brali. Intuitivně jsem se přikrčila. Tušila jsem průšvih! V té rychlosti mě ani nenapadla žádná výmluva.
„Co to má znamenat?“ Zeptal se výhrůžně a mával mi před očima výpisem z bankovního účtu. Peněz na něm hodně ubylo. Vlastně hodně tisíc ubylo. Ani já tomu zprvu nemohla uvěřit. Tak nějak jsem to vůbec nekontrolovala, kolik vlastně utrácím.
A nebyly to ty fiktivní částky za domnělé slevičky. To je jasné. Musela jsem se ke všemu přiznat. Bylo mi trapně! Je jasné, že s kamarádstvím jsem měla utrum! Co by mi v tu hroznou chvíli asi tak Dana poradila?
Musím předstírat
Zachránil mě jen srdceryvný pláč. Byl z části skutečný a taky trochu hraný. Za ta léta manželství jsem věděla, čím svého muže dojmu. Druhý den jsem musela nákupy odříct. Byl sice čtvrtek, ale já měla zaracha. Manželův rozkaz zněl jasně: „Domů k plotně.
Budou řízky a bramborový salát. A na nákupy budeš chodit jen do potravin!“ Raději jsem poslechla. Rozvod jsem si nepřála. Za to mi žádná elegance nestála.
Světlana T. (62), Liberec
