Zabloudili jsme a nemohli najít cestu z lesa ven. Vítr se zvedl a stromy se ohnuly k zemi. Najednou jsme uslyšeli strašlivý výkřik a kolem nás se mihl temný stín lidské bytosti.
Kamarádka mi nabídla pobyt na své chatě v Krušných horách. S nadšením jsem přijala a těšila se, jak si budu užívat víkend jen se svými vnoučátky. Nasedli jsme do auta a vypravili se na dovolenou.
Oběd v motorestu trval déle, než jsme počítali, a pak nás po cestě zlákaly hned dvě zajímavé zastávky. I co, říkala jsem si, nebylo přece kam spěchat. Bylo už šero, když jsme zahnuli na lesní cestu nedaleko našeho cíle.
Vše nasvědčovalo tomu, že nás nečeká žádné další zdržení. Na konci téhle cestičky měla stát chalupa mé kamarádky.
Špatná odbočka?
Už jsme jeli ale hodně dlouho a na žádné obydlí jsme nenarazili. Začínala jsem být nejistá. Že bych špatně odbočila? Rychle se setmělo a já stále nemohla najít tu správnou cestu.
Žádnou navigaci jsem neměla, nikde nebylo živáčka, nepotkali jsme žádné auto a nikde jsme nenarazili na jediné stavení. Signál na mobilním telefonu zmizel. To mi na radosti z výletu nepřidalo.
„Tudy jsme už jeli, babičko!“ upozornila mě vnučka Markétka, a malý Lukáš to potvrdil. Začala jsem být vážně nervózní. Děti to vycítily a už ani nedutaly. Jela jsem pomalu, téměř krokem, abych nic nepřehlédla.
Říkala jsem si, že přinejhorším zastavím na lesní cestě a přespíme v autě do rána.
Šílený křik
A najednou to přišlo. Strašlivý, zoufalý ženský výkřik. Hrozně jsem se lekla, auto zavrávoralo na silnici, jak jsem prudce šlápla na brzdu. Nemohla jsem se nadechnout, ochromil mě strach. Co to jenom bylo za křik? Hlavně nesmím dostat infarkt, říkala jsem si.
Děti začaly vyděšeně křičet. „Babičko, neotvírej!“ vykřikla vnučka a společně s bratrem bleskurychle pozamykaly všechny dveře v autě. Já jsem ale uvažovala, že vystoupím a půjdu se podívat, zda někdo nepotřebuje pomoct.
Poté jsem si ale řekla, že tu přece děti nemohu nechat. Zhasla jsem světla a upírali jsme oči do temné noci. Vítr se proháněl mezi kmeny okolních stromů, byli jsme tady uprostřed ničeho úplně sami. Nebo ne?
Kolem nás se mihl temný stín, připomínal lidskou postavu. Seděli jsme jako zařezaní dobrých pár minut. Nikdo už se ale neobjevil. Možná se nám to jen zdálo, říkala jsem si. Kde by se tady v té tmě uprostřed lesa vzal člověk?
Po chvíli jsem se rozhodla pokračovat v cestě. Nastartovala jsem, rozsvítila světla a pomalu se rozjela.
Chaloupka před námi
Po několika zatáčkách se objevilo označené rozcestí a asfaltová silnice. Konečně civilizace, řekla jsem si. Zhluboka jsem si oddychla, už jsem věděla, kde jsem, jednou jsem tu za kamarádkou byla. „Za chviličku jsme v cíli,“ uklidňovala jsem děti i sebe.
Chaloupku mé známé jsem našla už snadno. Tu noc jsem ale nespala. Co to jen bylo za výkřik a temný stín v lese? Hned druhý den jsme se od souseda dozvěděli neuvěřitelnou věc. V místních lesích podle legendy běhá divoženka, která děsí lidi svým křikem. Možná, že jsme s ní měli tu čest.
Romana (65), Most
