Myslela jsem si bláhově, že najít perfektního chlapa a založit rodinu nemůže být těžké. Teď už vím, že můj příběh šťastný konec mít nebude.
Pokaždé jsem se v mužích ošklivě zklamala. Nikdy jsem se neprovdala a jsem přesvědčená, že to už se nezmění. Nejhorší na tom všem je, že nemám děti a už je nikdy mít ani nebudu. To jediné mě opravdu mrzí.
Proč jen jsem měla na chlapy takovou smůlu?! Moje první vážná známost byl Karel. Mělo to ale háček, byl ženatý a devět let mi sliboval, že se rozvede. Když mi bylo třicet, pochopila jsem, že se nedočkám.
Alespoň jedno dítě
Začala jsem randit s Lojzou, který kolem mě kroužil už dlouho. Nebyl to žádný krasavec, víkendy trávil u televize nebo v hospodě. Představovala jsem si ale, že ho udělám šťastným, vezmeme se a pořídíme si děti. Jenže on o to nestál. A já s ním ztratila další čtyři roky života.
Pak přišel Bohouš. Zase jsem měla na dosah svůj sen – mít po boku partnera, který mi bude oporou, a budu s ním vychovávat alespoň jedno dítě. Bohoušovi se blížila padesátka, vypadal však skvěle a zdraví mu taky sloužilo.
Začali jsme spolu sportovat a jezdit na výlety. Zjistili jsme, že máme hodně společných koníčků a zájmů. Pořád jsme si měli co říct, scházeli jsme se denně, až jsem mu po několika měsících navrhla, jestli se ke mně nechce přestěhovat.
Druhý den už nepřišel a telefon nezvedal. Když se mi ho podařilo po několika dnech vypátrat, dělal, že mě nezná. Byla jsem z toho tak otřesená, že jsem všechny muže zavrhla.
Musím se snažit
Dva roky jsem byla sama, pořídila jsem si kočku a přemýšlela, kde bych uhnala chlapa a dočkala se rodiny. I kdybych se měla stát matkou samoživitelkou, to dítě musím mít!
Začala jsem cíleně obhlížet kolegy v práci, bombardovat seznamky a slídit kolem manželů svých kamarádek.
Nakonec se do mých sítí chytl soused Jirka. Už dlouho po mně pokukoval, měl doma nemocnou manželku, o kterou se musel starat, a bylo jasné, že už s ní zůstává jen z povinnosti. Svést ho nebylo vůbec těžké.
Byl u mě víc než doma, nemohl ale opustit svou nemocnou ženu, což jsem chápala. Vůbec mi to nevadilo, každý měsíc jsem netrpělivě čekala, jestli nejsem konečně v požehnaném stavu.
Ledová sprcha
Ubíhaly měsíce, pak roky a já jsem stále doufala. Až mi jednou sousedka, která samozřejmě časem zjistila, že to s jejím chlapem táhnu, prozradila, že Jirka nemůže mít děti. „Je neplodný!“ vmetla mi škodolibě do tváře. Tak proto žádné děti nemají, došlo mi.
Cítila jsem se tak podvedená, že jsem se s Jirkou ještě ten den rozešla. Na děti už bylo pozdě, byla jsem sama a bezdětná. A tehdy se něco ve mně zlomilo! S nadějí umřela i moje důvěra.
Stala se ze mě bezcitná žena, která každého chlapa jen využije a pak mu dá vale. Nějakým slibům a vyznáním lásky už se směju. Nevěřím jim. Nevěřím na lásku a šťastné konce a jiné to už asi nebude.
Zkouší to sice na mě momentálně jistý houslista Marek, je o deset let mladší, já si ho ale držím daleko od srdce. Možná to myslí doopravdy, možná bych měla konečně štěstí, ale ta zklamání už se nedají zapomenout.
Jana (61), Vysočina
