Domů     Svou životní lásku jsem potkala na hřbitově
Svou životní lásku jsem potkala na hřbitově
3 minuty čtení

S budoucím manželem jsem se před mnoha lety setkala na netradičním místě. Zdá se, že hřbitovy nejsou vždy tak pochmurné, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Lidé se se svými láskami seznamují na nejrůznějších místech, ve školách, v parcích, v barech, v zaměstnání, ve vlacích a co já vím, kde ještě. Hřbitov by jako místo seznámení uvedl málokdo.

Těžko tomu uvěřit, ale se svým budoucím manželem jsem se skutečně setkala mezi náhrobky.

Byl zachmuřený podzimní den a naše rodina mířila jako pokaždé, když přišel dušičkový čas, na rodinné hroby. Měli jsme jich několik a daleko od sebe, objíždět je dalo fušku a sotva na to stačil celý den.

Když jsem byla malá, trochu mě to prostředí hrobů a křížů děsilo, bála jsem strašidel, představovala jsem si, že se vydrápou z podzemí a zakousnou se mi do krku. Ale v bezstarostných „telecích letech“ už jsem to tak vážně nebrala.

Věnečky

Některé hroby mi, když mnou lomcovala puberta, připadaly skoro legrační.

Zvlášť ty, na nichž žijící příbuzní očividně šetřili a na Dušičky je zdobili nedůstojnými, na koleně vyrobenými věnečky, skládajícími se z pouhých několika šišek spojených ošklivým drátem.

Smála jsem se i ježatým umělým květinám, vyvedeným bůhvíproč v jásavých žlutých či oranžových barvách. Moji rodiče díkybohu kupovali docela pěkné věnce ze smrkových větví.

Tehdy mi bylo čerstvě sedmnáct a jako vždy jsem rozpustile pokukovala po hrobech a hledala nedostatky, kterých nebylo málo. Táta vrtěl hlavou a máma mě zlostně okřikovala. „Co tomu řeknou lidi?“ hořekovala.

„Vzpomínají na své zesnulé, a ty se tady směješ.“ Zklidnila jsem se jen na okamžik, do chvíle, kdy jsem si všimla příjmení na jednom z náhrobků. Odpočívala tam rodina Tuhých. Dostala jsem záchvat smíchu.

Zítra v pět

A jako by to nestačilo, vedle navěky spali Zelení, což ještě tolik nevadilo, ale přesně proti nim odpočívala, věřte nebo ne, rodina Červených. Zřítila jsem se smíchy na vlhkou trávu. Když jsem zvedla oči, všimla jsem si nad sebou několika přísných obličejů.

Pochopila jsem, že jsou to buďto Zelení, nebo Červení. Byli tři, rodiče a kluk asi v mém věku. Paní nade mnou kroutila hlavou. „To jsou móresy, smát se na hřbitově,“ pravila znechuceně. Pak už si mě nevšímali a dali se do zdobení hrobu.

Z kostkované tašky vytáhli oranžové umělé tulipány. Zakryla jsem si pusu dlaní. Vtom mladík zašeptal: „Co děláš zejtra? Sejdeme se tu třeba v pět?“ Neznatelně jsem kývla. A bylo to.

Eva (63), Kroměřížsko

Související články
3 minuty čtení
Nikdo jsme tehdy netušili, že se u mé sestry Aničky začíná projevovat zapomnětlivost. Sedla do špatného vlaku a nevěděla, kde je. Pomohl jí ochočený krkavec. Krkavci jsou učenliví. Dokážou věrně napodobovat zvuky z okolí, dokonce i lidský hlas. Jeden takový šikula pomohl mé starší sestře, když se dostala do úzkých. Dodnes na příběh o opeřeném hrdinovi vzpomínáme... Sestra Anička k nám jezdila n
2 minuty čtení
Lidé mě vždycky měli rádi. Pak se ale na mě sesypaly problémy. Nevšimla jsem si, že už to najednou nejsem já! Nedávno mi bylo šedesát. Ten věk jsem si nepřipouštěla, dokud jsem chodila do práce, měla doma manžela, mladšího milence k tomu a každý rok jsem jezdila na dovolenou k moři. Byl to nádherný život! Byla jsem vždycky veselá holka, proto mě měli všichni rádi. Oblíbená spolužačka a vyhle
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
3 minuty čtení
Na Věru jsem nikdy nedala dopustit. Znaly jsme se od střední školy a považovala jsem ji za tu nejvěrnější kamarádku. Kdybych jen věděla... Když mi zemřel manžel, byla to právě ona, kdo ke mně první týdny skoro denně chodil. Nosila mi sladkosti na nervy, tahala mě na procházky a poslouchala moje nekonečné vzpomínání. Kdybych jen věděla, co dělá Věra za mými zády... Cizí žena mi radila Všec
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.