S budoucím manželem jsem se před mnoha lety setkala na netradičním místě. Zdá se, že hřbitovy nejsou vždy tak pochmurné, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Lidé se se svými láskami seznamují na nejrůznějších místech, ve školách, v parcích, v barech, v zaměstnání, ve vlacích a co já vím, kde ještě. Hřbitov by jako místo seznámení uvedl málokdo.

Těžko tomu uvěřit, ale se svým budoucím manželem jsem se skutečně setkala mezi náhrobky.

Byl zachmuřený podzimní den a naše rodina mířila jako pokaždé, když přišel dušičkový čas, na rodinné hroby. Měli jsme jich několik a daleko od sebe, objíždět je dalo fušku a sotva na to stačil celý den.

Když jsem byla malá, trochu mě to prostředí hrobů a křížů děsilo, bála jsem strašidel, představovala jsem si, že se vydrápou z podzemí a zakousnou se mi do krku. Ale v bezstarostných „telecích letech“ už jsem to tak vážně nebrala.

Věnečky

Některé hroby mi, když mnou lomcovala puberta, připadaly skoro legrační.

Zvlášť ty, na nichž žijící příbuzní očividně šetřili a na Dušičky je zdobili nedůstojnými, na koleně vyrobenými věnečky, skládajícími se z pouhých několika šišek spojených ošklivým drátem.

Smála jsem se i ježatým umělým květinám, vyvedeným bůhvíproč v jásavých žlutých či oranžových barvách. Moji rodiče díkybohu kupovali docela pěkné věnce ze smrkových větví.

Tehdy mi bylo čerstvě sedmnáct a jako vždy jsem rozpustile pokukovala po hrobech a hledala nedostatky, kterých nebylo málo. Táta vrtěl hlavou a máma mě zlostně okřikovala. „Co tomu řeknou lidi?“ hořekovala.

„Vzpomínají na své zesnulé, a ty se tady směješ.“ Zklidnila jsem se jen na okamžik, do chvíle, kdy jsem si všimla příjmení na jednom z náhrobků. Odpočívala tam rodina Tuhých. Dostala jsem záchvat smíchu.

Zítra v pět

A jako by to nestačilo, vedle navěky spali Zelení, což ještě tolik nevadilo, ale přesně proti nim odpočívala, věřte nebo ne, rodina Červených. Zřítila jsem se smíchy na vlhkou trávu. Když jsem zvedla oči, všimla jsem si nad sebou několika přísných obličejů.

Pochopila jsem, že jsou to buďto Zelení, nebo Červení. Byli tři, rodiče a kluk asi v mém věku. Paní nade mnou kroutila hlavou. „To jsou móresy, smát se na hřbitově,“ pravila znechuceně. Pak už si mě nevšímali a dali se do zdobení hrobu.

Z kostkované tašky vytáhli oranžové umělé tulipány. Zakryla jsem si pusu dlaní. Vtom mladík zašeptal: „Co děláš zejtra? Sejdeme se tu třeba v pět?“ Neznatelně jsem kývla. A bylo to.

Eva (63), Kroměřížsko