Předčasný důchod vrazil mému Frantovi kudlu do zad, viděla jsem, jak mi chátrá před očima. Neměl už radost ze života. Pomohla mu němá tvář.

Byl vždycky plný života a nápadů. Velký pracant, ani ve dnech volna nedokázal sedět s rukama za zády nebo polehávat na gauči. Byl buď na zahradě nebo vylepšoval něco na našem domě nebo měl různé kšeftíky.

Když měl ale v šedesáti úraz, dlouho si pobyl v nemocnici a pak v rehabilitačním centru. Nezvládal už svou práci a lékař na něj tlačil, aby šel do předčasného důchod. Nakonec poslechl i na můj nátlak.

Život ho nebavil

V tu chvíli ale nastal zlom. Svého muže jsem nepoznávala, propadl apatii, seděl doma ve svém křesle klidně a zíral skrz televizi. I naše děti se začaly o otce bát.

Přemýšleli jsme, jak ho vrátit zpátky do života, aby to byl zase ten úžasný a veselý dědeček, kterého vnuci milovali a rádi s ním dováděli.

Na okraji naší vesnice měl jistý podnikatel z města stáje s koňmi. Dostal se do finančních potíží a většinu koní rozprodal. Až na jednoho. Byl už starší a nemocný. Co s ním? Uvažovali tehdy o tom, že to krásné zvíře nechají utratit. Manžel koně miloval.

„Franto, víš, co se děje?“ řekla jsem manželovi, když zase seděl v obýváku a nevnímal svět. „Baštu chtějí zastřelit!“ Manžel se na mě podíval užaslýma očima. „To nikdy nedovolím!“ Vstal jako bůh pomsty a vykročil pevným a odhodlaným krokem k ranči.

Místo auta kůň

Tam se chvíli dohadoval s majitelem a  pak se vrátil zpátky domů. Vypadal spokojeně. Vrazil rovnou do garáže a začal ji vyklízet. „Auto dám vnukovi k osmnáctinám,“ rozhodl. „Už stejně nejezdím, tak tu bude bydlet Bašta!“ Pokývala jsem hlavou a dodala: „A basta!“

Což bývalo Frantovo oblíbené poslední slovo. Druhý den kráčel můj muž hrdě se svým novým koněm přes ves a byl šťastný, jak jsem ho dlouho neviděla. Konečně byl zase užitečný! Byl to zase můj muž a úžasný děda svých vnuků. Každý večer se modlím, aby nám Bašta dlouho vydržel.

Klára (69), Děčínsko