Na houbách jsme zabloudili. Najednou se setmělo, nastalo ticho a ze země se vztyčily temné stíny. Nikdy jsem se tolik nebála o svůj život.
Jsme rodina nadšených houbařů. Jakmile začne sezona, vyrážíme do lesa s košíkem v ruce. Rádi chodíme nejen na svá oblíbená místečka, ale také objevujeme místa nová.
Ubytujeme se vždy v nějakém srubu či chatičce poblíž lesů a tam pak po celou dovolenou vyrážíme za svými úlovky. Tak jsme se jednou vydali s vnoučaty poznávat Kokořínsko.
Hluboko do lesa
Hned druhý den jsme si připravili košíčky a s ranním rozbřeskem vyrazili. O děsivém hradu Houska jsme už samozřejmě slyšeli a četli hodně, i o ‚prokletém‘ hradě Kokořín, my jsme ale měli pro strach uděláno.
Na takové pověry jsme nikdy nevěřili. Dětem jsme sice slíbili výlet na tyto dva strašidelné hrady, na prvním místě v našich plánech byly ale houby. Jen co jsme se ponořili do krásného, jehličím vonícího lesa, našli jsme pár hezkých kousků.
To nás navnadilo, ani jsme si nevšimli, že se noříme více a více do hloubky lesa mezi skály. To místo jsme neznali, nikoho z nás ale ani ve snu nenapadlo, že bychom se v našich lesích mohli ztratit.
Slyšeli jsme hlasy
Z houbařského nadšení nás vytrhlo až neblahé poznání, že se nějak moc setmělo. Rozhlíželi jsme se překvapeně kolem. Přes koruny stromů nebylo téměř vidět oblohu. Nebyla zatažená, jen jsme se ocitli v hustém porostu.
Kolem byly jen samé skály. Marně jsme hledali cestu zpět. Chodili jsme jako v kruhu a já už začala propadat panice. Nejhorší na tom bylo to zlověstné ticho kolem. Nebylo slyšet jediného ptáčka, ani mouchy či jiného jindy otravného hmyzu.
A do toho ticha se najednou ozvaly hlasy, které cosi šeptaly. Zdály se být všude kolem nás. Nejprve jsme si mysleli, že jsou to jiní houbaři, a tak jsme začali volat o pomoc. Nikdo nám ale neodpovídal.
Ty podivné hlasy, které přicházely odnikud, si dál jely svou. Rozumět jim nebylo. Posedl nás strach. Najednou jsme je uviděli. Stíny! Jako by vstávaly ze země, byly jich stovky a začaly se nebezpečně blížit k nám.
Ze všech stran. Vzala jsem klacek a začala jím mlátit o zem a křičet jako smyslů zbavená. Doufala jsem, že je to možná zažene. Vyděšení vnuci sbírali kameny a házeli je kolem sebe na všechny strany.
Hajný nás zachránil
Ječeli jsme všichni jako pominutí, jako by nás vraždili. Ty stíny nás pomalu, ale jistě tlačily k prudké skalní stěně, snad abychom z ní skočili.
Už jsme byli téměř u okraje, když se ozval psí štěkot a vzápětí hluboký mužský hlas na nás křikl, co tu plašíme zvěř!
Byl to hajný. Naše záchrana. Byli jsme tak šťastní, že se objevil. Stíny byly najednou pryč. Když nás hajný vyváděl z lesa ven, tak vyprávěl, že jsme stáli na skále sebevrahů, ze které už skočilo mnoho lidí.
Magda (72), Vysočina
