Milá, usměvavá a skromná. Ve svých čtyřiceti vypadala stále jako holčička. Syn ji miloval a my ji měli s manželem moc rádi. Nemohla jsem uvěřit, když jsem ji přistihla, že krade!

Neviděla mě, a já ji pozorovala na konci předsíně. Její obraz v zrcadle. Skloněná nad mojí kabelkou, kterou jsem se nikdy neobtěžovala nikam schovávat. Prostě jsem přišla odněkud zvenčí a kabelku odložila na takový úzký stolek. Vedle mobilní telefon a mistička na klíče.

Bylo to trapné

Snacha držela v ruce moji peněženku a rejdila v ní. Strkala si dvacky a padesátikoruny do kapsy u kalhot. Vůbec by mě nenapadlo, že mi něco chybí. Mlčky jsem pozorovala její počínání a netroufala se pohnout.

Připadala jsem si hrozně trapně. Přitom jsem to byla já, kdo se měl zlobit. Ztropit scénu!

Musím na ni políčit

Jenže se mi nechtělo. Stále jsem dumala, jaké by pro to měla snacha vysvětlení. Trpěla kleptomanií? Nebo jen toužila po dobrodružství? Umínila jsem si celé té věci přijít na kloub.

Při další návštěvě, a ty byly časté, protože jsem ji i se synem zvala často na společné obědy, jsem nastražila past.

Past zabrala

Přesně jsem spočítala drobné, a dokonce je vyfotila. Budu mít v ruce důkaz. Trpělivě jsem čekala, až se snacha vzdálí od stolu. Nadešla moje chvíle! Na konci chodby, na mém stanovišti, jsem čekala, co se bude dít.

Snacha opět držela v ruce peněženku a cpala si drobné do kapsy u kalhot. Vyčkala jsem opět do další návštěvy a tentokrát nastražila past těžšího kalibru. Místo drobných jsem vycpala peněženku papírovými bankovkami a čekala, co se bude dít.

Odolá, či neodolá mámení cizích peněz? Nutno dodat, že jsme na tom nebyli s manželem s penězi právě nejlépe. Oba jsme měli dost podprůměrné důchody a oba trpěli diabetem.

Za léky a všelijaké pomůcky jsme platili těžké peníze a nájem s energiemi se nám zvýšil téměř dvojnásobně. Nestěžovali jsme si, ale počítat každou korunu jsme museli.

Zastyděla se

Ty pravidelné krádeže, i když jen malé, mi vadily opravdu hodně. Čekala jsem tedy, jak dopadne můj test s bankovkami. Snacha se nad peněženkou tvářila opravdu divně.

Jakoby spolkla chrousta

Jakoby v rozpacích! Úplně na chvilku zkameněla. Neodolala jsem a ukázala se jí. „Hledáš něco, Irenko?“ zeptala jsem se a ona peněženku upustila na zem. Zvedla ji a tvrdila, že ji právě z té země sebrala a že mi asi vypadla.

„A s ní i nějaké drobné, viď?“ Ty máš málo? To já mám hodně. Jednou týdně si dokonce kupuji i kousek šunky!“ řekla jsem jí a ona zrudla. Tváře jí hořely a v očích se jí leskly slzy. „Promiň mi to, už to nikdy neudělám,“ prosila mě a dala se do vysvětlování.

Nic už není jako dřív

Měla průšvih. Musela splácet škodu, kterou v práci zavinila. Zapomněla vymáhat dluh a podnik připravila téměř o čtvrt milionu. Její šéfová ji nevyhodila jen z lítosti. Šetřila, kde mohla, ale bylo to stále málo. Tak vzala zavděk i těmi mými kovovými mincemi.

Od té doby mi už Irena tak milá nepřipadá. Přestože ji chápu i lituji, vidím v ní podvodnici. A stále si kontroluji po její návštěvě celý byt. Co kdyby ji napadlo ukrást něco jiného!

Dita R. (60), Hranice