Tehdy jsem se rozhodla pro nový život. Bez něj. Jenže mi zůstala památka. A té dlužím vysvětlení…

Jde o mou dceru Péťu. Stalo se to před půl rokem. Přišla obálka s černým pruhem. Když jsem byla malá, fascinovaly mě, protože se mě to vlastně netýkalo. Dnes si říkám, že se už kácí v našem lese. Takových oznámení o odchodu spolužáků bohužel několik mám.

Tento dopis byl ale jiný. Bylo v něm Zdeňkovo jméno. Má známost, která však skončila brzy. Navzdory tomu jsem si odnesla jedno velké tajemství. A nyní tápu, jestli ho mám odkrýt.

Proč pláčeš pro cizího?

Péťa nechápala, proč pláču. O tom muži nikdy neslyšela. Přitom byl její krev… Ano, tajemství, které s sebou stále nosím. Její otec. Byl synem přátel mých rodičů, proto měla jeho rodina naši adresu a řekli si, že se třeba budeme chtít rozloučit.

Proč mi vyhrkly slzy, ani nevím. Bylo mi to líto, samozřejmě. Ale plakala jsem, protože jsem si uvědomila, že jsem mu neřekla tak zásadní věc, že má dítě? Že jsem vlastní dceři znemožnila potkat otce?

Nejistá budoucnost

Zdeněk byl moje první velká láska. Bylo nám krásných náct, mluvili jsme o společné budoucnosti. Jenže tam byl zádrhel. Měl přítelkyni. Tvrdil, že už to mezi nimi nefunguje a že se s ní rozejde. Jenže byla prý citově labilní a stále nebyl ten pravý okamžik.

I když jsem ho milovala, nechtěla jsem být stále ta druhá. Proto jsem mu řekla, že si musí vybrat. A on se dostal do kleští, což nebyl rád. Tehdy jsem netušila, že nosím pod srdcem plod naší lásky. Bylo by něco jinak?

Možná bych zabránila tomu, že si tu druhou nakonec vzal, měl s ní dvě děti a ona žila život, který bych měla já. Možná také ne. To už se nedozvím. Spíš mne trápí, jestli se moje dcerka má dozvědět pravdu o svém původu. Měla by, to vím. Jenže jsem se do toho tak zamotala, že se bojím.

Petr mě zachránil

Byla to šílená situace. Měla jsem nutkání to Zdeňkovi říct. Ale nešlo to. Měla jsem svoji hrdost. Když o mě ani moc nebojoval, říkala jsem si, že si to nezaslouží. Čím víc mě to trápilo, tím víc jsem na něj ale nemohla zapomenout.

Nebylo to mezi námi vyřešené, a proto i po letech mi vyhrkly slzy. Tehdy mi pomohl kamarád Petr. Staral se o mě, on jediný věděl, co se stalo. Miloval mě. A já v něm našla jistotu. Nakonec jsme to dali dohromady.

Nemilovala jsem ho jako Zdeňka, ale ta jistota ve vztahu pro mne po tom zklamání byla důležitá. Asi se ptáte, jak Petr naložil s tím, že očekávané miminko není jeho. Sám navrhl, že bude jeho.

Nikomu jsme nic neřekli

I když okolí umělo počítat a něco jim nesedělo, tvrdili jsme s Petrem, že malá Péťa „vznikla“ v době, kdy jsme vztah tutlali. A tak se narodila. Krásná dívenka, kterou jsme milovali oba dva. S Petrem jsme se vzali a žili jsme šťastně.

Pokoušeli jsme se o rodinu, ale nedařilo se. Až jsme zašli na vyšetření. Zjistilo se, že Petr má velmi malou naději, aby měl vlastní potomky. Na jednu stranu ho to mrzelo. Krev je krev.

I když měl Péťu rád a vlastně ona má jméno po něm, stejně toužil po vlastním dítěti.

Měl strach, že utečeme?

Během našeho vztahu párkrát padlo jméno Zdeňka. Petr věděl, že jeho rodina byla blízká naší, proto měl asi občas obavy, aby vše neprasklo. Někdy nadnesl jeho jméno, jestli Pétě něco řeknu.

Takovou možnost jsem zavrhovala, když už měla rozum, bála jsem se, že nám vyčte, že jsme jí to neřekli dříve. Občas, jen tak sama pro sebe, jsem si ale řekla, co by Zdeněk řekl na svou dcerku. A i ona by měla právo poznat svého tatínka. Skutečného.

Přiznám se, že jsem se občas uchýlila k myšlence, že třeba to udělám, až Petr nebude. Nemohla jsem samozřejmě vědět, který z nás dvou odejde dřív. Možná to byla jen taková berlička, abych to nemusela řešit.

Už je pozdě

Už je všechno jinak. Osud zasáhl. Tou obálkou s černým pruhem. Petr nebyl tehdy doma, byl na návštěvě u bratra. Když Péťa viděla, jak mi je, nabídla se, že půjde na pohřeb se mnou. Souhlasila jsem.

Sama si to vybrala, aniž by tušila, že na poslední cestě sama vyprovodí vlastního otce. Poprosila jsem ji, ať to neříká Petrovi. Zaobalila jsem to historkou, že Zdeněk byl dávná láska a s Petrem byli trochu sokové.

Zamotala jsem se do toho tak, že jsem nemohla Pétě říct pravdu. Obelhala jsem ji ještě víc. A bylo to špatně. To mi osud naznačil další tragickou zprávou.

Mám poslední šanci?

Vypisuji se tu ze svého trápení, protože nevím, kudy kam. Před 3 týdny jsem šla na preventivní prohlídku. Něco se lékaři nezdálo, proto mě poslal na nějaká vyšetření. Výsledkem byl další papír. Zpráva. Rakovina. Šance mám tak půl napůl.

Měla bych myslet na léčbu, já se však soustředím na jedné. Než odejdu, mám říct dceři pravdu?

Málo času na to zásadní

Ale jak? Že jsem jí znemožnila poznat otce, než navždy odešel? Že jsem ji vzala na jeho pohřeb a lhala jsem? A když to neudělám, neprozradí to Petr a dcera na mne bude vzpomínat ve zlém? Tolik se bojím, což mému stavu neprospívá. Nevím, co mám dělat.

Dny plynou a já přemýšlím. Jednou jsem rozhodnutá vše říct, pak ale dostanu strach. Ani s Petrem jsem o tom nemluvila, bojím se jeho reakce. A i toho, že jsem dceru vzala na Zdeňkův pohřeb. Ta tíha tolika tajemství je neúnosná. Jak se mám rozhodnout?

Jana V. (66), Olomouc