Neměl to být vůbec náročný zákrok, ale stát se může i tak cokoli. Najednou jsem stála na břehu podivné řeky a slyšela hlasy svých blízkých.

Přivřela jsem oči a pomalu usínala. Říkala jsem si, že až je znovu otevřu, budu šťastná, že to mám za sebou. Ničeho jsem se nebála, protože jsem byla ještě mladá a operace vážná nebyla. Vnímala jsem, že mi nad hlavou zablikalo osvětlení.

Ke stativům všech těch přístrojů, které byly okolo mě, přistoupili lékaři. Ležela jsem na chirurgickým stole. Nade mnou se skláněl operatér v bílé roušce a vedle něho asistenti. Za hlavou jsem tušila dalšího lékaře, anesteziologa.

Tohle všechno jsem vnímala ještě chvílí poté, co jsem přivřela oči. Má tělesná schránka ležela na operačním stole a za několik okamžiků se měla zbavit nezhoubného nádoru, který se mi přisál na žaludek.

Propadla jsem se bleskově do narkózy. Něco nebylo však v pořádku! „Tady to někde sakra moc teče!“ ozval se operující lékař.

„Tlak klesá!“„Ztrácíme ji…“ Byla jsem před několika minutami uspána, přesto jsem stále zřetelně slyšela hlasy kolem sebe a vnímala celý ten chaos, šrumec snad i paniku…

Viděla jsem na otevřenou ránu, temně rudé zbarvené tampony, kmitání operačních instrumentů v dokonalé souhře operačního týmu.

Řeka věčnosti

Mé vědomí se vznášelo spolu s mým tělem nad operačním stolem. Viděla jsem sama sebe z výšky. Viděla, ale necítila. Celé to bylo jako jeden bláznivý sen, noční můra, která byla až příliš reálná. Byla jsem jako chomáček pampelišky, poletující ve vrčení přístrojů na sále.

Slyšela jsem hlasy. Nepatřily ale tentokrát operujícím lékařům. Byly to hlasy, které jsem důvěrně znala. Hlasy mých rodičů, hlas mého staršího bratra a hlásek mé mladší sestry. Zdálo se, že mi něco rozmlouvají. Pak jsem se rozhlédla kolem sebe.

Vše zastínila prudká záře, ze které vanulo příjemné teplo. Když záře pohasla, spatřila jsem před sebou řeku. A byla to ta nejpodivnější řeka, jakou jsem kdy viděla.

Modrá hladina byla zakryta narůžovělými mraky, které se nad řekou převalovaly jako bavlníkové moře.

Zdálo se mi, že se pohybují a stékají z nebeských výšin. Úchvatný pohled, který připomínal nějaký obrovský vesmírný vodopád, ze kterého plynuly měkké bochánky místo zurčící padající vody. Bylo mi nádherně!

Chystala jsem se přistoupit k řece a přejít skrze mráčky na druhou stranu. Ty hlasy mě ale donutily se zastavit.

Zpátky v životě

Matčin hlas, otcův hlas a hlasy mých sourozenců. Vznášející se hmota nadýchána do peřin mraků se rozplynula. Znovu jsem spatřila operační sál. Hleděla jsem na své tělo a cítila, jak do něj proudí životodárná síla. „Tlak stoupá!“ ozval se anesteziolog za mnou.

„Fajn, máme ji!“ Když jsem otevřela znovu oči, skláněly se v pokoji nade mnou lékař se sestřičkou. „Slečno, trochu jste nás vyděsila, chtěla jste nám utéci tam na druhý břeh. Ale teď je všechno v pořádku!“ Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe a pak se usmála.

Byla jsem opět ve svém těle, a to se hodlalo každý den stále více uzdravovat! Řekla jsem si tehdy, že poté, co jsem stanula na prahu věčnosti, bude další cesta mým životem jen o samých dobrých krocích, tím se řídím celý život.

Anežka (65), Brno