Jednoho dne jsem přišla na to, že manžel má milenku. Po třicetiletém soužití to mnou otřáslo! Ještě horší bylo to, že byl skálopevně rozhodnutý, že si ji nechá.

Klidně mi oznámil, že pokud se s tou situací nesrovnám, může klidně jít. A já zjistila, že přestože má můj manžel poměr, nechci ho jen tak nechat jít. „Miluji ho a nemohu dovolit, aby mi ho vzala jiná žena,“ byla jediná věc, která mě napadla.

Jiná varianta nepřipadala v úvahu. Tak jsem se rozhodla nevzdat to a o muže zabojovat.

Vzal si mě s dítětem

To jsem ovšem netušila, kdo je moje sokyně. Byla ve všem lepší než já. Mladší, inteligentní, studovaná, sportovkyně s výstavním tělem. Já byla stárnoucí ženská, kterou si Aleš kdysi vzal i s malým dítětem, kterému pak celý život dělal náhradního tátu.

Netlačila jsem na něho

Spolu jsme už dítě neměli. Nešlo to a já v podstatě nevím proč… Ve skrytu duše jsem byla přesvědčená, že Aleš je neplodný. Toto slovo ale mezi námi nikdy nepadlo a dál jsme to nerozebírali. Koneckonců, já dítě měla, tak nebyl důvod ho k něčemu tlačit.

Žili jsme si spokojeně až do osudného večera: „Mám milenku a rozhodně se jí nehodlám vzdát,“ sdělil mi a šel si zaběhat.

Okouzlila ho krasavice

Květa byla o pětadvacet let mladší, než jsem byla já. „Jak mohu, proboha, soupeřit s mladou, krásnou ženskou? Je hubená, vysoká, mám šanci vyhrát?“ proběhlo mi hlavou, když jsem ty dva spolu viděla. „Třeba je to všechno, čím ta nádhera oplývá.

Já sice nejsem ani z poloviny tak hezká, ale jsem svědomitá, věrná a určitě lépe vařím,“ chlácholila jsem se. Od toho večera se o ní manžel nezmínil a vše běželo dál jako dosud. Nechápala jsem to, ale na rozvod jsem se nechtěla ptát.

Bála jsem se, že by souhlasil. Vnitřně jsem tedy v sobě potlačila žárlivost a rozhodla se, že půjdu do boje.

Už to nespravím

Tepláky jsem vyměnila za džíny a tričko s výstřihem. Oprášila jsem taštičku se šminkami a myslela si, že to stačí. Naivně jsem si pořídila sexy spodní prádlo a doufala, že si z toho Aleš sedne na zadek. Když jsem po něm jednou večer vyjela, shodil mě ze sebe.

„Nech té komedie, prosím tě,“ začal. „Já o tebe ale nechci přijít,“ odvětila jsem. „Obávám se, že už se stalo. Já jsem do Květušky vážně zamilovaný. Je dokonalá, na rozdíl od tebe,“ sdělil mi drsně. Až jsem nechápala, jak se mnou po tolika letech může mluvit.

Jak se mnou může dál žít? „Takže je konec?“ zeptala jsem celá roztřesená. „Já ti nevím. S ní mám prostě pocit, že žiju. Nemusím nic řešit, povídáme si o věcech, které tebe nikdy nezajímaly, a chodíme za kulturou. Ty jsi nikdy o nic takového nejevila zájem,“ vyčetl mi.

Chce nás asi obě

Navrhla jsem, že s ním ráda budu dělat, co jen bude chtít, jen ať zůstane. „To je právě to. Co budu chtít já! Ty nemáš žádné nápady. Sedíš doma, vaříš, uklízíš, a to je vše!“ Vyrazilo mi to dech. Vždyť to byl on, kdo vyžadoval vždy veškerý servis!

„Mám tě rád, ne že ne, ale už to asi nestačí. Měla bys mě správně vyhodit za to, že tě podvádím, ale ty mi ještě podlejzáš,“ řekl opovržlivě. Od té doby uběhlo už mnoho let.

Manžel chodí za milenkou a já se o něj starám, vařím a peru, prostě dělám to, co umím nejlépe. Dá se toto považovat za vítězství? Možná ho ta láska jednou sama vykopne a pak bude rád, že má ještě mě. Není to ale slabá útěcha?

Jaroslava T. (61), Vyškov