Lyžařský výcvik na gymnáziu byl pro mě nejdříve za trest. Nakonec jsem ale získala tu nejkrásnější odměnu.

Ten školní lyžařský výcvik mi byl čert dlužen, říkala jsem si tehdy. Na lyžích jsem stála poprvé a byla jsem bezkonkurenčně nejhorší. „Pokrč ta kolena! Špičky k sobě! Paty od sebe!“ zoufalé hulákání učitelky Nováčkové mi zní v hlavě ještě teď.

Troufám si ale tvrdit, že já jsem byla ještě zoufalejší. Už po prvním dni na lyžích jsem byla omlácená ze všech stran, z těch hrozných lyžařských bot jsem měla puchýře a nohy mě bolely jako nikdy. Za to mohla ta túra, kterou jsem pravidelně absolvovala.

Malá sjezdovka, na které jsme se učili, byla schovaná za lyžařským střediskem, nahoře na kopci. K ní jsme dojeli lanovkou, ale abychom se dostali dolů k chatě, museli jsme kus cesty sjet po velkém prudším kopci.

Vlastní dozor

Nedokázala jsem udržet balanc ani na mírném kopečku, prudké kopce tedy rozhodně nebyly nic pro mě. A tak jsem denně ještě celý lyžařský areál objížděla tříkilometrovou oklikou. Na chatu jsem vždy dorazila poslední.

Sama, vždy jen s jedním z učitelů, který se obětoval, aby na mě dohlédl. Brzy už toho ale měli všichni dost, a tak jsem jako doprovod vyfasovala Tomáše, kluka ze čtvrtého ročníku, který s námi byl na horách jako jeden z instruktorů.

Byl to ale zároveň vrchní bavič, který vymýšlel večer co večer program, hry a soutěže.

Stud ze mě brzy opadl

Nebyla jsem nadšená z toho, že mě doprovází právě on. Styděla jsem se, že jsem tak neschopná, a jediné, co jsem si přála, bylo, aby se mi nesmál. V ideálním případě, aby vůbec nemluvil. Jenže ten kluk za celé tři kilometry nezavřel pusu.

Nejdříve mi to přišlo otravné, už po prvním kilometru jsem se ale smála na celé kolo.

Dodával mi odvahu

Čtyři dny mě učitelé přemlouvali, abych zkusila sjet prudkou sjezdovku. Nehnul se mnou nikdo, až Tomáš, který poslal všechny mé námitky do háje. „To, že se bojíš, není argument!“ řekl mi a celý zbytek večera mi nosil na chatě horkou čokoládu, prý na nervy.

Druhý den si mě vzal na starost, po malých krůčcích mě učil základy lyžování. A stejným stylem mě trpělivě povzbuzoval i na prudkém kopci. A když jsem ho sjela, poplácával mě pyšně po rameni jako otec své malé dítě.

A stal se z nás pár

Byl to můj hrdina. Ani kvůli němu jsem se sice do lyžování nezamilovala, ale jeho už jsem z hlavy nepustila. Naštěstí to ani nebylo nutné. Z lyžáku jsme spolu odjížděli už jako pár a ten tvoříme dodnes. Už více než čtyřicet let! Dokonce jezdíme i na hory.

Ale zatímco můj manžel a děti vesele lyžují, já na ně čekám na chatě s dobrou knihou.

Martina J. (60), Hradec Králové