S Mírou se žít nedalo, ale žít bez něj bylo též skoro nemožné. Vymýšlel si, lhal, balil hezké holky z okolí. Málem jsem si vybrečela oči.
Byly to moje nejhezčí roky, asi jsem se měla radovat do života, bohužel to nešlo. Zamilovala jsem se, jak mnohokrát smutně konstatovala máma, do toho nepravého. Míra byl holkař.
Věřila jsem, že se kvůli mně změní k lepšímu a že, bude-li chtít, dokáže žít jen pro rodinu. Tedy pro mne a naše potomky. V duchu jsem již plánovala svatbu, jenže na to musí být dva.
A Míra mě svými činy neustále přesvědčoval o tom, že se s ním nedá ani chodit, a žít už vůbec ne. Třeba ten ples. Byli jsme napevno domluveni, že spolu půjdeme na ples. Den předem se omluvil, je nemocný, v jednom kuse kašle, ples se ruší.
Domníval se, že nepůjdu taky. To se spletl, domluvila jsem se s kamarádkami, že si ples nenecháme ujít. Usadily jsme se u stolku, muzikanti ladili nástroje. Najednou koukám, nevěřím svým očím: Ve dveřích stojí Míra v kvádru s nějakou holkou.
Kde je Míra?
Ano, pozval na bál jinou. A ještě mi drze lhal, že kašle. Celá jsem se roztřásla, udělalo se mi slabo, večer zkažený, a zdálo se mi, že i celý život. Holky mě utěšovaly, znáte ty řeči:
Nic si z toho nedělej, nezaslouží si tě, je to bezcharakterní chudák, najdeš si někoho jiného. Nepomáhalo to. Vypila jsem trochu vína a vytratila se ze sálu.
Loudala jsem se po městě, a když jsem pak při návratu potkala babičku nesoucí plato vajec, brala jsem jedno vajíčko za druhým a vztekle je rozbíjela o stěnu kulturáku, v němž se vesele hrálo a tančilo.
Babička se nezmohla na slovo, jen si mě polekaně prohlížela a kroutila šedivou hlavou. V rozpacích jsem vylovila z kabelky nějaké drobné za škodu, kterou jsem jí způsobila, a sebrala odvahu vystoupat po schodech a nahlédnout do sálu. Koukala jsem zdálky na Míru a tekly mi slzy.
Nevěsta se jmenovala Anna
Všechno jsem mu odpustila, lež i tu prsatou holku, s níž byl na plese. Přísahal, že to byl úlet, tvrdil, že prsatou pozval na ples v horečce, která se přidala k již zmíněnému kašli. Nechala jsem to bez poznámky.
Za dva měsíce zkroušeně přiznal, že se musí ženit. Dokonce mi věnoval svatební oznámení. Dodnes si pamatuji, že se nevěsta jmenovala Anna. Vím, i jak vypadala, protože jsem se na tu svatbu vloudila, asi abych si svůj kalich hořkosti vypila až do dna. Radím:
tohle nikdy nedělejte. Varhany a krásná dívka v bílém, to je obraz, na který nikdy nezapomenu. Pro slzy jsem to všechno viděla rozmazaně. Chtělo se mi rozbíjet vajíčka, ale babička s platem nikde.
A zase, jako předtím, jsem koukala z dálky na Míru a tekly mi slzy. Nešťastná láska bolí víc než rozbité koleno a hojí se daleko pomaleji.
Helena (68), Vysočina
