V den, kdy manžel tu strašlivou bestii domů přinesl, se nám život obrátil naruby. Ta kytka byla nebezpečná.

Nevěřila bych tomu, že rostliny dokážou žárlit tak, jako lidé. Jenže já jsem to tehdy zažila na vlastní kůži. Můj muž Emil si tu exotickou květinu přivezl z jedné ze svých cest do Jižní Ameriky jako malou sazeničku.

Rostliny miloval a jim se pod jeho rukama vždy dařilo. Nebyla snad cesta, aby si něco domů nepřivezl. Alespoň semínko z nějakého ovoce, které si pak doma zasadil. V našem domě si tak postupně vytvořil hotovou botanickou zahradu.

Květiny miloval, zato ke zvířatům moc vztah neměl. O tom jsme se často přeli. Já si nakonec prosadila alespoň kočku. Zamilovala si mě a žárlila na každého, kdo se ke mně jen přiblížil. U kočky mě to nepřekvapilo, ale že by to dokázala i rostlina?

Kočka ji prokoukla

Ta podivná manželova kytka rostla neuvěřitelně rychle, měla dlouhé úzké listy a na jejich konci trn. Najednou byla pomalu stejně velká jako já, zabírala skoro polovinu manželovy pracovny.

Emil kolem ní poskakoval jako šašek a staral se, jako by to bylo jeho dítě. Dokonce jí dal jméno Eulálie, což mi přišlo bizarní. Povídal si s ní a „krmil“ ji různými postřiky. Moje kočka tu kytku nesnášela, vždy kolem ní rychle proběhla, a dokonce na ni syčela.

Měla jsem na kočku dát, ta tu zelenou potvoru prohlédla hned. Časem mě začala ukrutně bolet levá noha a po ní i levé rameno. Přemýšlela jsem, od čeho to je. Na bolavých místech jsem objevila drobné ranky, které se zanítily.

Měla jsem podezření, že na mě hodují štěnice, až se stalo něco, co mě osvítilo. Stála jsem nedaleko Eulálie, když jsem ucítila strašnou bolest.

Ven z domu

Jako by se mi do nohy zapíchla jehla. List té ďábelské rostliny byl zabodnutý do mého stehna Zírala jsem na ni a nechápala, jak se to mohlo stát. Pak jsem si řekla, že to asi byla náhoda. Začala jsem se ale na kytku více soustředit.

Rychle se ukázalo, že mě bodá záměrně. Uměla dokonce natáhnout list, aby na mě dosáhla. To bylo děsivé! Kdyby mohla vyskočit z truhlíku a vrhnout se na mě, tak by to ta rostlina snad udělala. Od té chvíle jsem s ní odmítala sdílet byt.

Posedla mě totiž hororová představa, že se ke mně jednou připlazí i s květináčem. Manžel nakonec rostlinu prodal, jinak bych se s ním snad rozvedla. Má ji náš známý, který žije sám. Kytka u něj prosperuje, nemá totiž na koho žárlit.

Eva (64), Uherské Hradiště