Je to bolestivé. Říká se, že blesk neudeří do stejného místa dvakrát. Mne však do srdce zasáhl trojitě.
Dnes by Kamilce bylo 55 let. Jaká by byla? Co by dělala? Kolik by měla dětí? I když se svým dítětem strávíte pár týdnů, stejně se vám tak vryje do paměti a vy si říkáte, jaké by to děcko bylo. Kamilka přišla na svět s vrozenou vadou.
Ji údajně způsobilo to, že jsme s manželem měli neshody Rh faktoru. Dnes je to už jedno. Každopádně, jak se Kamilka narodila, musela ihned na přístroje. Ten strach o ni byl obrovský.
Jenže pak se začal její stav prudce zlepšovat a my byli přesvědčeni, že to zvládneme. Vlastně i lékaři si byli jistí.
Věděla jsem, že odchází
Jedné noci jsem měla divný sen. Byla v něm má mrtvá babička a za ruku držela holčičku. Blonďatého andílka, který na mne mával ručičkou a volal: „Maminko!“ Probudila jsem se zcela zpocená. Byly tři hodiny ráno.
Už jsem neusnula, byla jsem nervózní, chtělo se mi plakat. Chtěla jsem jít do nemocnice co nejdřív, konejšila jsem se ale, že ten sen nic neznamenal. Bohužel telefonát v osm hodin ráno ukázal, že mé obavy byly oprávněné.
Kamilce v noci začaly selhávat orgány a zemřela ve 3:10. Bylo to strašné! Viděla jsem ve snu, jak si moje babička odvádí moji holčičku. Znamenalo to snad, ať se nebojím, že se o ni postará?
Byla to jeho mrtvá sestra
Uplynula nějaká doba a já u tchyně našla fotografie z manželova dětství. Na jednom snímku byla přesně ta blonďatá holčička, jakou jsem viděla ve snu! „To je Kamilka,“ šokovala mne tchyně.
Manžel se nikdy nezmínil, že měl sestru, která bohužel v sedmi letech zemřela na rakovinu. Měl ji moc rád, proto chtěl pojmenovat své dítě po ní. Jen mi to nikdy neřekl. Já se nevyptávala, protože se mi návrh na Kamilku líbil.
Tehdy jsme se strašně pohádali, protože jsem si spojila možná nespojitelné. Napadlo mne, jestli manžel naší dceři jistým prokletím nezkrátil osud. „A myslíš, že mě to nenapadlo?“ řekl mi sám, že žije s výčitkami. Nejen tato situace náš vztah zhoršila.
Nakonec jsme se rozvedli. A já myslela, že začnu s čistým štítem.
Málem spadl na dno
Vdala jsem se podruhé a rok po svatbě se nám narodil Pavlík. Byl to trochu raubíř, ale chytrý. Bohužel jeho rebelská duše se naplno drala ven v pubertě. Pavlík se neučil, chodil za školu, dokonce se někdy nevrátil domů. Chytil se špatné party.
Nakonec jsme to překonali, byly to ale tři roky plné nervů. Když jsem měla pocit, že konečně našel tu správnou cestu, odehrála se tragédie.
Mami, vždyť je to blbec
Tři roky po Pavlíkovi přišel na svět Filípek. Benjamínek, strašně hodný, někdy až moc zakřiknutý. V podstatě pravý opak staršího bráchy. Ten nás utěšoval v dobách, kdy Pavel zlobil. „Maminko, neboj, on se vrátí.
Vždyť je to blbec,“ říkával mi, což mne rozesmálo. Kluci se někdy prali jako koně, tehdy se ve Filipovi probudila i nějaká ta bojovnost. Nakonec se oba srovnali a v dospělosti si rozuměli.
Nepopsatelná bolest
Bohužel pouto jejich bratrství netrvalo dlouho. Pavlovi bylo dvacet, když se mu narodila Klárka, kterou měl s Haničkou. Dívkou, kterou si měl brát. Týden před svatbou bylo ale vše jinak. Pavlík se zabil na motorce. Bohužel až moc bujaře oslavoval svobodu.
Vím, byla to jeho chyba. Ale nemusel zaplatit daň nejvyšší. Místo svatby jsme šli na pohřeb. Druhé dítě, které přišlo o život. Možná to někomu bude znít divně, ale když toto prožijete, uvažujete jinak. Říkala jsem si v duchu, že už bude jenom dobře, nic horšího se stát nemůže.
Další rána od života
Z dětí mi zbyl jen Filip. Strýc Klárky, který si holčičku vzal jako vlastní, protože sám děti ještě neměl. Měl pocit, že je jeho povinnost starat se o malou. Sice měl přítelkyni, na rodinu ale ještě nespěchali. „Do třiceti času dost,“ říkával.
Času nebylo dost. Když mu bylo 28 let, lékaři u něj objevili nádor. Původně se to nezdálo tak vážné, pak se ukázalo, že je zhoubný, po operaci se ale zdálo vše dobré. Tehdy se vyléčil, ovšem, jak se říká, z rakoviny se nevyléčíte nikdy. Což už dnes vím.
Nic po mně nezbude
Protože se Filip léčil, podstupoval chemoterapie, oddaloval plány na dítě, aby byl zcela fit. Oslavil Kristova léta, a když začal uvažovat o rodině, přišla další ťafka. Rakovina udeřila znovu. Pral se s ní jako lev rok a půl.
Když jsem za ním byla v nemocnici, řekl mi: „Je mi líto, že na mě památku mít nebudeš.“ Myslel tím vnouče. Tehdy jsem ho utěšovala, že není konec. On ale věděl.
Vzal jsi mi všechny děti!
Filip odešel také. Bylo to už jen trápení plné bolesti, dostával morfium. Přišla jsem o své třetí dítě. Jednou jsem mluvila s kamarádkou, která mi řekla: „Víš, já se někdy neudržím a nadávám tam někam nahoru, proč zrovna já.
A pak si řeknu, co ale můžeš říkat ty.“ No, co myslíte. Přiznám se. Jednou jsem šla do kostela. Kdysi mě tam vodila má babička. A tehdy jsem tam nahoru řekla: „Vzal jsi mi všechny děti!“ Přidala jsem i silnější slovo. Pak mne ale „praštilo“ svědomí.
Omluvila jsem se a jen dodala, že pokud jsou mé dětičky někde nahoře, tak jsou spolu. Kluci se sestřičkou, kterou nikdy nepoznali. A já tu dohlížím na Klárku.
Stanislava T. (78), Mladá Boleslav
